LENKA – DUS_01_01_05

Lenka vzpomínala na pandemií COVID-19 a dopad na duševní zdraví.

 Textová verze

LENKA pracovala jako ředitelka organizace, která se specializovala na podporu lidí s duševním onemocněním. …více

Tak já už jsem zmínila, že ten trend zhoršujícího se duševního zdraví obecně u dětí a mladistvých, myslím si, ještě výrazněji urychlil covid, ta covidová izolace. Mně opravdu přijde, a teď to nechci jako dramatizovat, ale že opravdu ti náctiletí, adolescenti jsou tou nejpostiženější věkovou skupinou vůbec. Ty děti malí to tak nějak jako zvládly.

A hlavně i proto, že ti rodiče prostě se jim museli věnovat, chtě nechtě, nemohli je nechat doma samotný. Dospěláci, i když samozřejmě to na ně má, jako na každou věkovou skupinu nějaký vliv, tak i na ty dospěláky. Hodně se prostě změnily sociální vazby, spousta lidí přišlo o práci, nebo naopak se jim ta práce změnila. U těch seniorů, kteří se považovali od začátku za nejohroženější skupinu stran toho, že byli nejohroženější přímo tou nemocí, tak to nějak prostě jako vyplynulo. Ale na ty větší děti a mladiství se prostě tak nějak, mně přijde, pozapomnělo, nebo se nad tím mávlo rukou, že oni to prostě zvládnou. Posadili se k těm počítačům, ať si jedou online výuku a úplně se zapomnělo, že oni jsou jako v tomto věku nejzranitelnější. Nejvíc potřebují ty sociální vazby, péči, rozhovory, utváření názorů. Mně se jim nedobře říká děti, protože už jsou to mladí dospělí, kolikrát jsou prostě rozumnější než my, ale když teďka s těma dětma o tom mluvím, oni to samozřejmě dost často neuměj pojmenovat, ale mně připadá, že oni neměly kde a nemají kde si jakoby vytvářet názor. Nemají kde si povídat o věcech. Oni ve škole, teď už teda chodí normálně do školy, tam se dozvědí spoustu informací. Známe ten systém školství českého, já vůbec nejsem proti tomu, ale chybí mi tam nějaká nadstavba toho povídání si s těma mladými lidmi o tom, jak ten svět vnímají, co by potřebovali, a to nemusejí vždycky s námi souhlasit. Může to jít i do toho zdravého konfliktu, i oni nás můžou obohacovat svým názorem na ty věci a tohle to se vytratilo. My teď začínáme tady ve Fokusu dělat jednou týdně takový klub. Není to pro děti vyloženě duševně nemocný, ale prostě pro každého z mladých lidí, kdo chce přijít. Máme tady vždycky nějaké téma, o kterým si povídáme, ať už je to duševní zdraví nebo umění nebo cokoliv a je hrozně příjemné a hezké sledovat, jak se ti lidi mladý pomalu zapojují do těch hovorů a jak jdou ven s tím názorem, s tím projevem. A někdy je až úplně smutný a dojemný sledovat, jak si hledají ty cestičky. Úplně zapomněli mluvit. Teď se na ně ti učitelé, rodiče zlobí, že jsou to jako flákači a lemplové, že nejsou schopní napsat slohovou práci a kloudně se vyjádřit k nějakému problému, většinou takovému, který my jim vnutíme, ale kde to mají trénovat. Prostě fakt mně přijde, několik let se s nimi nikdo pořádně nebavil a teď po nich chceme obrovský věci. No tak takhle to vnímám, duševní zdraví u mladých lidí a u dětí vnímám v podstatě tak, duševně zdravého mladého člověka vnímám tak, že se nebojí, umí se projevit a umí si vytvořit na věc svůj názor, což teď v tuhle chvíli prostě nefunguje.