Andrea je studentkou psychologie. Jejím snem je práce na klinice. Chtěla by se zaměřit hlavně na práci s dětmi, kterým se věnuje ve volném čase. V rámci praxe má zkušenost s autistickými dětmi. S agresivitou se setkala v dětství u spolužačky a spolužáka. U dívky byla agrese spojená s diagnózou ADHD, většinou měla fyzickou formu, chlapec se naproti tomu projevoval hodně výbušně, agrese u něj byla spíše slovní. Andrea tuto zkušenost s agresivitou bere jako přínosnou pro svou praxi při práci s dětmi. To, že je dítě agresivní, podle ní neznamená, že je špatné a že si zaslouží trpět. Na pedagogovi nebo psychologovi je, aby takovému dítěti pomohl najít zdroje, jak situace řešit jinak. Andrea má také osobní zkušenost s poruchami příjmu potravy. Kdy přesně u ní atypická anorexie propukla, neví, ale zpětně se dozvěděla, že zhruba v 10 letech začala její dětská doktorka upozorňovat na podprůměrnou váhu. Ani Andrea ani její rodiče to ale za problém tehdy nepovažovali, protože byli zvyklí, že Andrea zkrátka jedla méně a byla v jídle vybíravější. V 15 letech byla Andrea kvůli úzkostem a depresím hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení, kde jí diagnostikovali anorexii. Po hospitalizaci následovala asi tříletá psychoterapie, během které se Andrein stav postupně stabilizoval. V době rozhovoru cítila, že ještě není vyléčená tak, jak by chtěla, a neváží tolik, kolik by chtěla. Podporu ve zvládání anorexie jí poskytuje přítel. Velkou motivací pro Andreu je také touha mít v budoucnu děti a obava o jejich zdraví.