Daniela popisovala příběh své dcery, která se na prvním stupni setkala se šikanou ze strany učitelky. Na druhém stupni kvůli své jinakosti nezapadala do kolektivu a začala být šikanovaná spolužáky. Daniela chápala jinakost své dcery a snažila se maximalně spolupracovat se školou. Předložila zprávu z pedagogicko-psychologické poradny, avšak měla pocit, že se jí nikdo aktivně neřídil. Dcera na sobě pracovala a docházela ke klinickému psychologovi. Daniela od učitelů dostávala utvrzení, že šikanu řeší, a že je vše v pořádku. Daniela popisovala, že se až po letech dozvěděla, co všechno si dcera nechávala pro sebe. Drobné šrámy na duši se nabalovaly a postupně se vystupňovaly v regulérní psychické potíže, sebepoškozování a náznaky poruchy příjmu potravy.

Na střední škole se dcera opět setkala se šikanou ze strany učitele, který se k žákům měl chovat dehonestujícím způsobem. Do řešení se vložilo i vedení školy, a to náslechy v online hodinách učitele. Brzy se situace vrátila k normálu, vše ovšem vyvrcholilo dceřiným pokusem o sebevraždu, ze kterého si ponese doživotní fyzické následky. Nakonec vyšlo najevo, že dceřina jinakost byla hraniční porucha osobnosti.

Daniela by si přála, aby se ve školách více komunikovalo s rodiči, aby se více dbalo na stmelování kolektivu, a aby rodiče byli více vtaženi do procesu vzdělávání.