Zdeněk vzpomínal na případ chlapce z druhé třídy, který srazil učitelku ze schodů.

Zdeněk

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Já jsem zažil případ, to už je hodně dávno, kdy mi volala do poradny paní učitelka. Byla strašně rozčílená, ale strašně a říkala: „Já vám tam chci poslat dítě a chci, abyste ho umístil do diagnostického ústavu, protože on mě napadl a zranil.“ A já jsem říkal: „No, tak to je teda blbý napadl a zranil. Jak je starej?“ A ona říkala: „No, druháček.“ A já jsem si říkal: „No, druháček nápad a zranil. To je takový divný.“ A tak jsem říkal: „Víte co, paní učitelko, zavolejte si maminku, dejte jí dítě a pošlete ji sem hned, já to tu budu nějak řešit, jo?“ Za dvě hodiny do schodů stoupala plačící maminka s plačícím dítětem a já jsem se té maminky ptal, co se stalo. A ona říkala: „Já nevím, já to vůbec nevím. Byla jsem zavolána do třídy, do školy, paní učitelka vyšla takhle ze třídy, měla ruku na šátku a vůbec nic mi nechtěla říct a říkala: ‚A odveďte si ho, ale počítejte s tím, že půjde do diagnosťáku.‘ A že mi ho tam nedáte? On je docela hodný.“ A já jsem říkal: „No já Vám nemám kam koho dávat, pojďme se bavit, co se stalo.“ A já teď začnu koncem toho případu. My jsme u tohohle chlapce posléze diagnostikovali poměrně těžkou dyslexii, jo? To bylo dítě, které mělo asi 115 IQ, ale vůbec nečetlo. A paní učitelku strašně dráždilo, že ten chlapec nečte. A byla první hodina a ona mu říkala: „Ty to čtení netrénuješ, viď? Takže dneska máme první hodinu a ty nám budeš číst.“ Takže to dítě skoro celou hodinu četlo. Hodina skončila a paní učitelka mu říká: „Vidíš, vidíš, kdybys to doma trénoval, bylo by to lepší. Takže druhou hodinu máme psaní a ty nám do toho budeš číst.“ Takže i tu druhou hodinu to dítě četlo. Ta hodina skončila a paní učitelka chtěla chlapce motivovat a říkala mu: „Vidíš to, když to trénuješ, tak to jde. Takže třetí hodinu máme kreslení a ty nám do toho budeš číst hajného Robátka.“ I toho hajného Robátka si pamatuji. A vyšla na chodbu, šla po té chodbě, házela si takhle s klíčema, a tady byla chodba, tady byly schody, a v těchto místech jí ty klíče upadly. A ona se pro ty klíče sehnula, a to dítě se vod té třídy rozeběhlo a nakoplo ji. A ona, jak byla v tom předklonu, tak ztratila balanc, že jo, skutálela se z těch schodů dolů, emoční agrese, narazila si ruku, volala ho. A teď mně bylo asi jasný, jako o co jde, ale nechtěl jsem tu učitelku podrazit, a tak jsem tomu chlapi říkal: „Ty, to byla asi hrozná situace, viď? Ale je ti jasný, že do paní učitelky se nekope?“ A on, tak mu tekly ty slzy a já to teda řeknu tak, jak von to řek, jo? A on říká: „Když ale ona mě tak strašně nasrala.“ Jo a bylo to z něj venku. Ale vezměte si, jak ta paní učitelka neměla tu hranici, kam až s tím dítětem může jít, jo? A vlastně ona tím nekonečným nárokováním u toho dítěte vzbudila silně dráždivou agresi, která musela někde ven.