Pavla hledala pro syna psychologa už když mu byly dva roky.
P: V prosinci jsem začala hledat dětskou psycholožku, ale jelikož měl vlastně dva a půl roku, tak to moc psychologů nedělá ještě, tak malé děti. Když se mi konečně povedlo v únoru najít, tak jsme byli objednáni až na září. Takže do té doby už byla i školka a já jsem tenkrát říkala, že to spíš skončím dřív u toho psychologa já než malý, protože to bylo šílené. Nějak jsme to zvládli, v září jsme šli poprvé do školky a pak jsme šli v polovině k té psycholožce. Psycholožka s ním udělala testy, já jsem musela jít pryč, kvůli tomu. Správně bych tam měla sedět u toho, abych všecko viděla, ale malý vůbec nevnímal, co po něm paní doktorka chce. Vnímal jenom mě a furt se otáčel na mě. Tak jsem tenkrát šla na chodbu do čekárny a paní doktorka s ním dělala různé testy, povídala si s ním. Pak si mě přivolala, že to je ADHD. A v ten moment se mě vyptávala, jak to s ním funguje, co doma dělá, jak zvládá změny, že potřebuje mít stejný režim.