Jája
- Věk dítěte v době rozhovoru: 10 let
Jája žije se svou rodinou a velice rád chodí do školy. O tom, že má ADHD se dozvěděl asi před dvěma lety, kdy šel s maminkou na kontrolu. On sám nevnímá svou diagnózu jako nemoc, spíš jen jako přebytek energie.
Více o Jájovi
Participant si začal všímat své přebytečné energie ještě dřív, než šel s maminkou na vyšetření. Energie bylo tolik, že jí bylo třeba věnovat. Chtěl mnohem více sportovat, takže mu mnohdy tělocvik ve škole nestačil. O to víc nemá rád, když není tělocvik jako první hodina. Musí potom pořád běhat po chodbách a ostatní to podle něj rozčiluje.
Potom ho vzala maminka na kontrolu, protože jí samotné Jájova energie připadala zvláštní. Nepamatuje si, jestli to byla paní doktorka nebo psycholožka, ale vzpomíná, že tam vyplňoval testy. Také si pamatuje, že mu paní dovolila hrát si s vlasy, což mu pomáhá se uklidňovat. Od této návštěvy ví, že má ADHD, ale tvrdí, že mu to nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. On sám diagnózu nevnímá jako nemoc, ale jako něco, co mu dává víc energie. Sám ví, že občas díky tomu také zlobí nebo nedává pozor.
Diagnózu vnímá jen tehdy, když se naštve. Je přesvědčen o tom, že to je jediný případ, kdy ADHD nějak ovlivňuje jeho okolí. Ví, že se často naštve kvůli hlouposti a musí si jít na 10 minut lehnout a rozdýchat to. Proti rozrušení mu pomáhá být chvíli na telefonu. Přemýšlí také o tom, co udělal, a to mu pomáhá se uklidnit. Také ho dokáže naštvat, když jeho tým prohraje ve fotbale. Stává se pak, že vezme míč a silou ho kopne do branky. Jáju také trápí, že občas zapomene něco, co už se učil, a tak se to musí učit znovu.
V ADHD Jája vidí velkou výhodu, má více energie. Tudíž všechno zvládá rychleji a pak mu zbyde volný čas. Moc by si přál, aby děti s ADHD na svou diagnózu nemyslely a nevnímaly ji jako něco, kvůli čemu jsou jiné.
