Podporu je podle Jany potřeba poskytnout nejen dítěti s duševním onemocněním, ale i ostatním žákům v kolektivu.
My věnujeme hodně času tomu vysvětlovat dětem v rámci těch kolektivů, proč to dítě se někdy chová tak, jak se chová, že za to nemůže, že to nedělá schválně, že je to způsobené nějakým, nechci říkat limitem, ale prostě že to takhle někdo má. Jjak má někdo zlomenou nohu, tak někdo má pak třeba něco vevnitř, říkáme v duši, nebo v hlavě a nemůže za to. Takže ty děti si myslím, že to vnímají, jsou schopný respektovat nějaká pravidla, ale současně se snažím jim dávat i prostor v momentě, kdy i na nich je toho hodně. Kdy to, nějaký nechci říkat zlobení, ale prostě třeba ta míra té hlasitosti toho jednoho chlapečka je opravdu vysoká, že oni přijdou, jsou nešťastní a řeknou: „My víme, že za to nemůže, ale.“ Jako taky toho mají v uvozovkách plný zuby. Takže snažíme se s nimi pracovat i tak, že tohle je v pořádku taky. Že oni jsou děti, mají to dítě ve třídě, říkám: „Až budete dospělí a budete mít někoho takovýho v práci, tak řeknete třeba, že to fakt nezvládnete, nebudete tam a půjdete pryč, ale teďka bohužel nemáte na výběr.“ Tak se snažím dávat stejně tak prostor, dítěti, který má duševní poruchu, aby si uvědomovali, že oni mají právo na to se cítit tak, jak se cítí, že je to v pořádku, že i když se snaží ho respektovat, tak toho občas můžou mít plný zuby. A že to nevadí, ale musíme se s tím naučit jako pracovat. Takže děláme hodně komunitní kruhy, nebo si jenom tak za nimi zajdu třeba já popovídat. Pracujeme s emočníma kartama, využíváme třeba to, co nám bylo doporučeno, pravidlo nějakého slova, kdy prostě ty děti to používají, aby bylo zřejmý, že už takhle ne. Takže, snažíme se s nimi pracovat ne jenom třídní učitelé, ale i já si s dětma povídám, co jsou tam s tím duševním problémem, jak se mají, co se jim daří, co se jim nedaří a současně mluvím i s tím kolektivem, protože učím všechny třídy, vždycky nějaký čas věnujeme tomu, abychom zjistili, jak se mají, protože oni někdy mají pocit: „Ale on to dělá schválně.“ Potýkáme se s tím, a někdy je to složitý musím říct, že je toho na ty děti moc, že po nich chceme, aby jako byly chápavý a podobně. Ale současně učíme se mezi sebou paní učitelky, asistentky vyjadřovat i podporu těm ostatním dětem, protože to není jenom o tom dítěti s tou duševní poruchou, ale v rámci toho kolektivu mají právo na to se prostě cítit tak, že by tam nejraději nebyli a je to v pořádku.