Tomáš vyprávěl o rozdílech ve vstřícnosti škol.
Děti tady chodí do školy, místnost tady mají, ale ta kmenová (škola) no tak jsou různý. Někdy se v té škole (děti s duševním onemocněním) ani tolik objevovat nemusí. Můžou být kamarádští, můžou být šikovný, ty děti. Premianti klidně, na gymplu, proč ne. Ale projevuje se to třeba dost, nebo že si toho v té škole všímaj, ale tu školu to nějak úplně extra neovlivňuje. No ale někdy naopak to ovlivňuje velmi, tu pozornost ty poruchy chování, nerespektování autorit, a tak dál. Co se týče pedagogů, tak zase záleží škola od školy, jak to tam je nastavený. Kolikrát jsem narazil fakt na kvalitní pedagogy, kteří měli zájem se ode mě něco dozvědět, i mi někdy volali. Takže já jsem i po dohodě s rodiči s nimi o tom mluvil, s těmi učiteli. Často jsem volával i já jim, abych se doptal na nějaký informace. Někdy to vzali tak, jak to bere velká část té společnosti, jako: „Jsou to nevychovaní spratci.“ no. Ale říkám, toto je fakt jako individuální, škola od školy, pedagog od pedagoga.
Někdy ty školy vychází vstříc. Fakt se snažej. Někdy úplně ne. Měl jsem pár nepříjemnejch situací, kdy jsem se rozčiloval a dost rozhořčeně jsem si volal i s pedagogy, ale i třeba se zástupcem ředitele a snažil jsem se jim říct, že takto ne.