Tom měl různorodou zkušenost s úrovní péče o syna v různých zařízeních.
Co se týče klinických psychologů a psychologů, kteří se mu věnují v rámci nějakého vyšetření, že je tam odeslán, tak je vysoká úroveň, velmi dobrá práce a příjemné prostředí bych řekl. I přesto, že člověk jde někam, kde už tím, že jde k psychologovi, tak už není úplně jako dobře nastaven, teda aspoň třeba já a moje žena to tak máme. Tak už prostě člověk jako čeká, že bude nějaký problém, tak tady u těchto lidí je za mě všechno super. I vyšetření i ty výsledky, i když nejsou jako pěkné ty výsledky, tak jsou dobře podány. Nebo je to normálně vysvětlováno. Je tam dobrá i nějaká souhra nebo nějaké nahlédnutí k minulému období, k tomu, kde syn byl a kde je dnes. Ve chvíli, kdy se budeme bavit o psychologovi z SPC (speciálně pedagogické centrum), tak to je pro mě úplně jako utrpení. To je prostě děs, protože za mě ten člověk hodnotí podle nějakého aktuálního rozpoložení, jako to co se aktuálně děje, a ne podle toho, co běžně syn žije. A znovu je dost tlačeno na nějaký systém práce, že má se se synem pracovat nějak. Já nevím, stůl přiražený ke zdi, před ním žádná nástěnka, pracujte na minutku prostě, kdy má nějaký daný čas, za který má pracovat a podobné, podobné věci prostě. Ale ve chvíli, kdy ho vyšetřuje, tak je v místnosti, kde je spousta nástěnek, spousta podnětů, na stole se válí spousta věcí a tady ho vlastně vyšetřuje a chce po něm jako něco. Takže chce, aby my jsme uměle vytvářeli nějaký svět, ve kterém on jakoby se naučí pracovat. Ale potom stejně ho nediagnostikují, nedělají ty věci tak jak tvrdí, že to máme dělat my. No takže, tyhle věci, asi nějaké nepochopení. Nebo jsme si možná nesedli úplně v těch názorech. V tom právě, že syna beru prostě, že takhle to je, je v nějakém stavu a my potřebujeme s tím stavem pracovat tak, aby byl prostě funkční. A ne mu vlastně vytvářet umělé prostředí, ve kterém vlastně nebude nikdy funkční, protože nikdo jiný mu to prostředí nebude vytvářet.