Kamile připadal syn jiný než ostatní.
Textová verze
Tak já začnu od syna, kterej se narodil jako třetí a už ve školce jsem měla ten pocit, že něco tam je špatně. Prostě připadal mně jinej, ale opravdu bych nemohla říct, co. Prostě jinej, jo? A ptala jsem se i učitelek ve školce a ty mně říkaly, ale to už byl teda předškolák, a že všecko vlastně dělá dobře, že všecko dopracuje do konce, že je jedinej z těch přeškoláků, tam jich bylo tenkrát myslím pět, šest, tak že je jedinej, kterej to fakt vždycky dokončí do konce. A to bylo takový, tak říkám: „Tak asi je všechno v pořádku tam.“ A potom jsem se bavila s jednou paní a jsem jí právě povídala o těch svejch dětech a ona říká: „Tak to vlastně chápu, že máte děti a tady toho Martinka.“ A tam jsem si to uvědomila, že opravdu je jinej. Tak jsem byla teda se svejma rodičema, tak jim to říkám, bylo mně řečeno, že každý dítě je jiný a že je všecko v pořádku a že to vidím jenom já. No potom nastoupila první třída, kdy to pro mě jako pro matku opravdu bylo hodně stresující, protože paní učitelka, bych řekla, že měla taky nějakou fobii, protože jinak si myslím, že by nedošlo k tomu, k čemu docházelo, kdy mně říkala: „On mě olizuje gumičky z pexesa“ nebo tohleto a „On mně přerovnává nástěnku a on mně dělá támhleto.“ Jo? A teďka já jsem z toho byla špatná a říkám a co jako jí mám poradit? Já říkám: „Tak mu dejte papír, tak mu řekněte, ať si něco maluje.“ Spíš mně to potom zpětně přišlo takový divný, proč já mám radit učitelce, co ona má dělat. Tak jsem šla za kamarádkou, tak jí to tam říkám, ona říká: „Prosím tě a není autista? Autisti rádi tahle přerovnávají, něco takhlenc dělaj.“ No tak jsem šla za doktorkou, tam nás poslali na psychiatrii a tam vlastně nám dali nálepku Aspergerův syndrom. Ale řekla bych ještě, co jsem to potom dál studovala, že to je ta úplně nejjemnější forma, že prostě takhle, když se na něj podíváte, tak to na něm nevidíte, že tam něco je.