Stanislav popisoval, jak zvládal práci s dítětem v agresi.
Textová verze
Tazatel: Můžeš říct, že děti s poruchama v oblasti duševního zdraví mají nějaké společné rysy, nějaké projevy, se kterými se setkáváš nebo je to, co dítě, to originál?
Stanislav: To je otázka, co myslíš, co vše se myslí tím duševním zdravím nebo tím duševním onemocněním, protože úzkosti a panické ataky se projevujou jinak, než je vývojové trauma, a když teďka zkusím to vývojové trauma, tak tam je to fakt o tom, že ty děti tak, jak ten mozek se vyvíjel prostě fakt jinak a byl vystavený tomu nebezpečí a tomu stresu dlouhodobému, tak reagují na normální běžné podněty, které drtivá většina lidí pochopí a vnímá úplně normálně, tak pro ty děti můžou představovat zdroj nebezpečí a ohrožení. A podle toho vlastně reagujou, takže spousta těch dětí, které třeba mají v uvozovkách projevy ADHD nebo děti, které jdou do té agrese, tak to je jenom nějaká obranná strategie a v tom ADHD obranná strategie těla, které má nějaké napětí a pro mě třeba ADHD je hodně spojené s tím dvojím traumatem, Anebo u těch dětí, kde jsou i ty výbuchy hněvu nebo vzteku, tak to je zase ve většině případů v těch situacích, kdy nemůžou z něčeho utéct, tak automaticky už jdou do toho útoku, aby si nějakým způsobem uhájily ten svůj prostor a vymezily nějak ty svoje hranice.
Tazatel: Když se dostaneš do takové situace, tak jaká je tvoje nejčastější reakce?
Stanislav: To se dá vlastně asi blbě říkat, protože my ty děti, když vybuchujou, a stávalo se mi to, když jsem pracoval ještě dřív jako se skupinama dětí a byly tam jako od fakt poruch chování právě ty agrese, ty děcka byly i medikované třeba na agresi, a byli tam ADHD nějací, tak většinou to probíhalo tak, že jsme toho agresora vzali nebo jsem ho vzal vedle, na chvilku mimo tu skupinu. Tam jsme to nějakým způsobem zkoušeli rozdýchávat, zkoušel jsem, ať zavře oči a zkusil jsem mu říkat, navézt ho na nějaké bezpečné místo, což byla i varianta, se kterou jsem potom pracoval ve smyslu toho, že to bylo něco, co si s sebou můžu odnášet, právě že si to bezpečné období může kdykoli vybavit. Kdy práce s tělem, zatínání, povolání svalů, zároveň tam bylo strašně důležité pracovat s tím, aby si uvědomili, kdy se to u nich začíná odehrávat až do nějaké míry to můžou zastavit, ale zároveň tohle je práce na strašně dlouhou dobu, protože jak je ten mozek třeba od těch, od těch vývojových traumat nastavený jinak, tak ty synapse prostě propojují a fakt to trvá. A to, co se tehdy podařilo, jako asi práce fakt s hlasem, jako jednak nekřičet po tom děcku a zkusit zjistit, co se v něm odehrává, co tam cítí a co byl ten impuls, že ho to vedlo k té reakci, k jaké ho vedlo. Většinou se mi asi dařilo nebo daří i oslovovat fakt potom ty primární emoce, což většinou stejně pod tím hněvem je nějaký smutek nebo nějaký strach nebo nějaký stud a to, když se vlastně podaří oslovit, tak potom ty děcka se najednou zlidní, takže i kluk, který byl hodně agresivní ve skupině dětí, tak byl schopný potom během deseti minut, když to vydýchal, tak byl schopný potom jít a i kluk třeba ve druhé, ve třetí třídě, tak byl schopen prostě potom i k těm emocím jako je smutek a říct, co za tím je. Blbé je, a to je třeba příklad za všechny, když v práci s nějakýma kartičkama emocí a pexesem emocí a to je vlastně příklad asi za všechny ty děti, některé asi uvažujou, a že když jim dám nějakou rovnici, tak na konci za tím rovná se je bezpečí a on mi tam dá radost, dá mi tam nějaké uvolnění, ale dá mi tam ten strach a to všechno se rovná bezpečí, tak když potom pojme ten strach, tak to znamená, že ty děti jako leckdy jsou neustále nebo musí být neustále, nebo se naučili být neustále ve střehu a to je strašně vyčerpávající pořád být v napětí, kdy přijde odkud nějaká rána nebo nějaký křik nebo nějaké nebezpečí, nějaké ohrožení a to v tom těle se nějakým způsobem vlastně musí projevit no.
Pro Marka bylo náročné odhadnout, do jaké hloubky může na dítě působit, a přijmout, že nemůže pomoci každému.
Jana – DUS_02_03_06_DUSP15 Výzvou pro Janu bylo rozpoznat, kdy byly potíže dané nemocí a kdy neochotou. Jak jsem říkala na začátku, (nejtěžší je) rozpoznat, kdy je to daný tou jejich nemocí a kdy je to jakoby v uvozovkách rozjívenost, zlobení, rozmazlenost, nechuť pracovat zrovna. Tohle je úplně nejtěžší, určit jakoby tu hranici, kdy to omluvit tou […]