Josef bojoval s rigidností systému.
Textová verze
No, tak když pominu osobní rovinu emocí, kdy samozřejmě vás může, může objektivně trápit situace těch dětí, který jsou vlastně v nějakým tom mlýnským kole těch rodičovských konfliktů, ze kterých je vlastně cesta ven. A je to komunikace těch rodičů, ke který ale nedochází, a ty děti vlastně jsou tím teda ztížené, tak to samozřejmě člověk nějak zpracovává. Je to jeho práce, tak se s tím nějak vyrovnává, ale to víte, že někdy člověk cítí takovou trochu frustraci, že to není tak, že by někdo třeba měl nějakou diagnózu, když to tak vezmu a z té by třeba nebyla cesta ven, protože třeba se ta diagnóza nedá léčit, tak tam jste v nějakým kontextu, kdy vidíte, že ten člověk je třeba nějak nemocný a vy mu pomáháte, doprovázíte ho, ale třeba víte, že se to nedá vyléčit, jo? Kdežto tady je to jinak. Tady velmi často to opravdu stojí a padá na tom nesouladu mezi těma rodičema, kdy oni už potom skutečně jsou tak zaslepení tím konfliktem vlastním, že nevidí ty děti. Takže tohle taky člověk musí nějak zpracovávat a samozřejmě, my jsme tu pro všechny, i pro ty děti, i pro ty rodiče. A fakt v tom nerozlišujeme a chceme ten zájem toho dítěte tak, jak se kolem něho točí celá sociálně právní ochrana dětí, ten je pro nás klíčový, ale abychom ho mohli ošetřit, tak samozřejmě ty rodiče k tomu potřebujeme a věnujeme se rádi i jim. Takže tohleto plus někdy, někdy třeba samozřejmě člověk bojuje s nějakou rigidností toho systému třeba opakovanými výslechy někde na policii, o kterých se mluví řadu let, a stejně se pořád v praxi dějí, nevyslýchání dětí, to se prostě děje pořád. I když jsou na to mechanismy, věřím, že i policie se opravdu snaží o nějakou reformu tady toho stavu, tak někdy se to prostě nedaří. Tak to jsou věci, které by se nemusely dít v praxi. Nebo i co se týče soudních institucí, taky jsou tam určité limity, kdy vlastně se snažíme, aby se třeba oběť nepotkala s pachatelem. A někdy se to prostě stane, ten soud třeba ve vleku těch svých složitých případů na to třeba může zapomenout. Ale to jsou možná asi, o čem se bavíme, spíš individuální možná selhání, ale v tom systému potom, když vy se na to díváte, tak samozřejmě někdy s tou rigidností toho systému bojujete. Jo, nebo i to vlastně, co mě trápí, vidíte, tak jsem na to přišel, je i ten systém, kdy ti rodiče spolu válčí a vezmou si k tomu advokáta. Každý tam svého a ti advokáti často třeba konfrontují přímo nás. Nebo se nějakým způsobem snaží, aby se ty pomáhací organizace připojily na stranu toho jednu či druhou. Třeba můžou vyvíjet nějakej tlak i na ty neziskové organizace, nebo kdy klienti nejednají s námi, ale jedná někdo zprostředkovaně, což je v tom textu terapie absurdní. Kdy někdo chce pomoc pro svoje dítě, ale nejedná s námi, ale jedná prostřednictvím advokáta. S tou pomáhací organizací, což mně v nějakém mém nastavení nedává hlavu, ani patu, ale děje se to. Takže s tímhle bojujeme, jsme prostě součástí nějakýho systému. Státní správa, si myslím, se snaží nějak reformovat, ale pořád narážíte samozřejmě na ty limity.
Pro Marka bylo náročné odhadnout, do jaké hloubky může na dítě působit, a přijmout, že nemůže pomoci každému.
Jana – DUS_02_03_06_DUSP15 Výzvou pro Janu bylo rozpoznat, kdy byly potíže dané nemocí a kdy neochotou. Jak jsem říkala na začátku, (nejtěžší je) rozpoznat, kdy je to daný tou jejich nemocí a kdy je to jakoby v uvozovkách rozjívenost, zlobení, rozmazlenost, nechuť pracovat zrovna. Tohle je úplně nejtěžší, určit jakoby tu hranici, kdy to omluvit tou […]