Míša – DUS_02_03_08_DUSP16

Míša cítila bezmoc kvůli špatné dostupnosti psychiatrické péče.

 Textová verze

MÍŠA byla v době rozhovoru vychovatelkou v diagnostickém ústavu. …více

No (nejhorší byla) asi taková trochu jako bezmoc, protože vlastně člověk není jako odborník, nejsem psychiatr, nejsem psycholog a s těma dětma jsem ale trávila jako nejvíc času a vlastně by mně hodně pomohlo, kdybych asi měla nějakou průpravu. Že třeba taky to moje chování vůči nim, nebo to moje jednání s nima bylo nějakým způsobem intuitivní, nebo na základě třeba nějakejch předešlejch zkušeností, že trošku pokus omyl. Takže třeba taky nevím, jestli jsem nějakejm dětem třeba neublížila, nebo mohlo to bejt lepší, jako ať už slovem nebo činem, ale třeba hodně ta bezmoc, protože vidíte, že to dítě má fakt nějaký velký trápení, opravdu by potřebovalo pomoct odborníka a poslat ho najít psychiatra, najít psychologa. Jednak, zase jsme u toho, že tyhle děti prostě, ty instituce prostě, to je velký špatný. Jako takhle, ta péče je strašně opomíjená a vlastně jako neznám asi jediný dítě jako z polepšovny, který by bylo v péči třeba psychoterapeuta, nebo psychologa. Je to o tom jet jako na psychiatrii, tam si s ním chvilku 15 minut pan psychiatr popovídá, napíše mu léky, a to je všechno. A další návštěva je o tom: „Tak co? Lepší se to? Nelepší? Tak navýšíme, snížíme.“ 10 minut odbaveno, a to je všechno. A kdybysme se bavily o tom, tak jako dětský psychiatrický léčebny, kolik jich v republice je a jak fungujou a jakej tam je přetlak. To jako když se nám podařilo umístit to dítě na tejden, maximálně měli jsme tam dítě, který tam bylo asi 3 tejdny, nebo jako necelej měsíc, a to bylo teda jako. Ale ta bezmoc toho, že vlastně není pomoc odborná a nejsou ty kapacity, to je asi to na tom nejtěžší.