Jitka B. podporovala rodiče v informování školy, když se jim líbily školní akce.

Jitka B.

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 53

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Zase v hudbě, jo. Když nastoupí děti v mateřský školce, maminky a tatínkové se můžou uplácat, i kdyby tam krákoraly jak havránci. Na prvním stupni ještě jsou taky furt roztomilý. Ale najednou na druhým, na třetím stupni se ozve: „Máme slavnost, nějaká hudba, kdyby byla.“ A teď si nikdo neuvědomí, že máte děti, který se příšerně stydí. Muzika, aby je zajímala, tak už musí být opravdu zajímavá, to znamená docela těžká. Takže jim dá spoustu práce se sehrát, když už jsou ochotní se sehrát. Jo, jenže oni se příšerně stydí nejenom před svýma rodiči, ale hlavně před svými spolužáky. Takže to, co oni umí na 100 %, z toho na veřejným vystoupení je 10 %, kdyby. Možná ještě míň. A pak přijde rodič nebo kolega a řekne: „Prosím tě, co to tam bylo?“ A vy víte kolik energie do toho ty děti vložily, kolik úsilí je to stálo. Ale tam se stydí, nezvyklý podmínky, pracují s ozvučovací technikou. Neumíme to, nejsme profesionálové, stane se chyba. Ale to ten člověk z venku vůbec neví. On jenom vidí, že z toho dortu tam jde nějaká voschlina. Ale my jsme to tam poctivě měsíc pekli. Plácali. No ale o ni ty uši maj nastražený. Takže já, u menších dětí můžu, ale větší děti, ty už mi nebudou věřit, že to bylo dobrý, oni moc dobře vědí, že to dobrý nebylo. Takže to jsou takový momenty, kdy fakt pomůže, když přijde z venku rodič nebo dospělý a řekne: „Hele, já vím, že to není lehký, a že jste odvedli velkej kus práce, i když třeba to úplně nebylo vidět.“ Anebo, i když se to povede a rodiče sami se potom zarazili, když jsme si vyměnili, když viděli něco, co je fakt zaujalo a přišli za mnou a zeptali se, co by jako mě potěšilo. A já říkám: „Víte, kdybyste třeba napsali mail do školy, že se Vám to líbilo.“ A oni se na mě podívají a řeknou: „Jé vidíte, to by mě vůbec nenapadlo.“