Antonín

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 48 let

Antonín je vychovatelem v dětském domově. Vystudoval speciální pedagogiku a etopedii. Práce s dětmi s ADHD ho baví. Cenné zkušenosti z této práce využívá v akademické kariéře. Byl názoru, že veřejnost ani odbornici nemají  o ADHD dostatečné povědomí. Pedagogové často vnímají děti s ADHD jako zlé. Dětem s ADHD by, dle slov Antonína, pomohl zvládat nároky školy a života tým vyškolených a sladěných odborníků, kteří by konstruktivně komunikovali se školou a rodiči. V dětském domově jim prospívá k rozvoji osobnostně zralý vychovatel, který má srovnané morální hodnoty. Od takovéhoto vychovatele se děti učí nápodobou.

Více o Antonínovi

Antonín je speciální pedagog, etoped a bývalý člen filharmonie. Dokončuje doktorát na téma „Vliv hudebních aktivit na rozvoj sociálně-edukačních kompetencí žáků“. Pracuje v dětském domově jako vychovatel. Práce s dětmi s ADHD ho baví, ale připouští, že je občas náročná.

     Byl názoru, že ve společnosti stále panuje malé povědomí o problematice ADHD. Dokonce ani odborníci nejsou, dle jeho názoru, dobře informovaní. ADHD je často považováno za pouhou nevychovanost. Antonín si myslí, že v  některých případech opravdu dochází k zneužití diagnózy ADHD k tomu, aby rodiče ospravedlnili chování svého dítěte a dosáhli pro něj školních úlev.

    V dětském domově žije mnoho dětí s touto diagnózou. Ve školách to, podle Antonína, nemají lehké. Jsou stigmatizovány pobytem v dětském domově i projevy ADHD. Učitelé je často považují za zlé a nemají k nim dobrý vztah. Antotnín popisuje, že děti jsou při hodinách neklidné, narušují výuku, nevydrží se soustředit a těžko kontrolují agresivní impulzy. Dle Antonína je ze strany učitelů snadné tyto děti zaškatulkovat jako nevychovatelné či nevzdělatelné. Domnívá se, že málokterý pedagog je schopen vidět, že je jejich odlišné chování způsobeno ADHD a narušeným rodinným prostředím. Antonín dodává, že spolužáci těchto dětí s nimi často manipulují k akcím, které je lákají, ale bojí se je sami uskutečnit.  Vina se snadno svalí pouze na dítě s ADHD.          

     Podle Antonína by dětem s ADHD pomohla větší provázanost domácího a školního prostředí. Měl by kooperovat tým sladěných a vyškolených pracovníků, přičemž jeden z pracovníků by s dítětem pracoval v dětském domově i ve škole. Prospěla by také otevřená komunikace mezi týmem odborníků, školou a rodinou. Bohužel, dle názoru Antonína, jsou děti v dětském domově hlavně proto, že se jim rodiče nechtěli věnovat. Otevřenou komunikaci ze strany rodičů tedy  očekávat nelze. 

    Dětem s ADHD, dle Antonína, nejvíce prospívá, pokud mají vychovatele, který je morálně i osobnostně vyzrálý. Vychovatel by tedy neměl mít problém dělat všechny potřebné práce a tím pádem po dětech důsledně vyžadovat obdobný přístup k povinnostem. Děti se od takového vychovatele učí nápodobou. Aby vše správně fungovalo, je zapotřebí vymezit pevný jasný řád a jasná pravidla, dodává Antonín.

 Co se týče medikace ADHD, má Antonín spíše negativní zkušenosti. Děti byly, dle jeho slov,  po medikaci více ospalé, apatické či tloustly a poškozovala se jim játra. Poznatky o ADHD Antonín načerpal při studiích, na seminářích a konferencích.   

Audio a video