Modelový případ 8:

Samotářský třeťák s podezřením na poruchu autistického spektra

Chlapec (3. třída) minimálně vyhledává kontakt se spolužáky. Je-li osloven, interakci většinou rychle ukončí a obecně se často straní. Má problém soustředit se na hromadné zadání úkolů a neví-li, co má dělat, rychle upadá do stresu a přetížení. Od dětství prý špatně snáší jakékoli změny a nedostatek řádu, dobře naopak reaguje na individuální podporu a podpůrné rituály. Údajně je velmi výkonově zaměřený, ale špatně snáší, nemůže-li práci dokončit podle svých představ. V tenzi postupně přechází až do hlasitého kvílení, kvůli kterému bývá ze třídy odveden.

Chlapec, žák 3. ročníku, vykazuje specifické a pro svůj věk nestandardní chování. Minimálně iniciuje kontakt se spolužáky. Když je některým z dalších dětí osloven, konverzaci většinou nijak dále nerozvíjí, krátce odpoví a tím je kontakt ukončen. V průběhu pozorování sám žádný kontakt neinicioval. Obecně má tendenci se separovat (sednout si někde do koutku, například pod klavír apod.) a pozorovat ostatní – jak při zadávání práce, tak při práci samotné.

V průběhu frontálního zadávání úloh ze strany učitele bylo patrné, že moc neposlouchá. Vykazoval automatické pohyby jako plácání se, pohupování apod. Viditelná byla i jeho mluva sama k sobě. Dobře naopak reagoval na individuální pomoc se zadáním ze strany pedagoga. Již v první hodině vykazoval únavu, často zíval. Při práci samotné mu trvá, než se zorientuje a začne pracovat. Často se obrací a rozhlíží po třídě, čehož si většinou všimne některá z pedagožek a intervenuje. Až s dopomocí chlapec začíná pracovat.

V průběhu práce bylo patrné, že opustí-li ho podpora vyučující, snadno se dostane do stavu nejistoty, což u něj spouští viditelnou stresovou reakci. Ta se projevuje nejprve neklidem (střídavě se válí po lavici a otáčí se po ostatních), po chvíli, jak stoupá jeho napětí, se proměňuje výraz jeho tváře nejprve do smutku a posléze až do viditelného přetížení, kdy začne zrychleně dýchat, zacpávat si uši a postupně vydávat kvílivé zvuky, které se stupňují. Již v počáteční fázi jsou tyto projevy obtížně regulovatelné vztahovou osobou (obvykle jednou z učitelek). Kvílení podle všeho vyplývá ze stresu, že zadaný úkol neumí, nestihne a nedodělá.

Chlapec je dle slov učitelek i maminky velmi výkonově zaměřený a hodně se porovnává s ostatními. Komplexní či vícečetné úlohy ho takto stresují, a protože je hodně zarputilý, chce vše za každou cenu dodělat. Ve stavu vzrůstající tenze se už není schopen soustředit ani efektivně sám sebe regulovat. Dojde-li k eskalaci, není jiná možnost než chlapce (vzhledem k jeho intenzivnímu hlasitému kvílení, které stresuje ostatní děti a znemožňuje jakoukoli smysluplnou výuku) vyvést ze třídy a pomoci mu zklidnit se na chodbě. To zabere poměrně dost času a často probíhá za hochova aktivního odporu, což celou situaci a jeho stav ještě komplikuje.

Stav nejistoty v něm spouští také nejednoznačné zadání (např. při možnosti volby, do které skupiny a ke kterému přidělenému úkolu patřit), případně i malé změny, např. úpravy v zadání v průběhu práce. V takové chvíli potřebuje poměrně rychlou intervenci a ujištění ze strany vyučující.

Podezření na poruchu autistického spektra lze vyvodit z pozorování chlapcova chování, které se projevuje sníženým zájmem o kontakt s vrstevníky, nízkou frustrační tolerancí (zejména pak v případě jakékoliv změny), a stereotypními automatickými regulačními pohyby. Tuto domněnku podpořil i rozhovor s maminkou, která v průběhu vývoje dítěte narážela na jeho nestandardní projevy chování. Uváděla zejména synovu potřebu až rutinního řádu v denních činnostech, neměnného prostředí jak z hlediska fyzického, tak lidského, a rituály, které si chlapec pro zvládnutá některých zátěžových situací vytvořil (např. při příchodu do školky apod.).