Modelový případ 2:

Šesťák, který ve vyučování nespolupracuje a celkově se straní

Chlapec navštěvuje 6. ročník ZŠ. Učitelé uvádějí, že ve vyučování nespolupracuje. Neplní domácí úlohy, nezapojuje se do většiny aktivit a vyhýbá se účasti na hodinách tělesné výchovy. Nekomunikuje nejen s učiteli, ale ani s většinou spolužáků. Trpí také afektivními záchvaty a má celkově zhoršený prospěch. Třídní učitelka si všimla jeho zvukoplachosti, pracovníci multidisciplinárního týmu zaznamenali i špatnou výslovnost a mají podezření na rozštěp patra. Kontakt s rodiči proběhl až po důrazné výzvě ze strany školního metodika prevence.

Na pohled nenápadný žák, který se straní kolektivu, prakticky nekomunikuje s učiteli ani s většinou spolužáků. Jsou asi tři spolužáci, kteří jsou většinou bráni jako ti slabší, se kterými tento chlapec dokáže komunikovat a občas i sám vyhledá jejich společnost. Jinak se ve škole nebaví s nikým, nedochází ani na obědy, o přestávkách sedí téměř stále na svém místě. Mezi spolužáky není oblíbený, protože mají pocit, že na rozdíl od ostatních nemusí skoro nic plnit a do většiny aktivit se nezapojuje. Několikrát se stalo, že tento chlapec fyzicky zaútočil proti jiným spolužákům. Jednou hodil po jiném chlapci penál, jindy převrhl lavici. Na vyvolání učiteli prakticky nereaguje. Většina učitelů ho už tedy přehlíží a nevyvolává ho.

Třídní učitelka přišla s poznatkem, že chlapec trpí zvukoplachostí. Zdá se být citlivý na nečekané zvuky a v důsledku nich pak reaguje nepřiměřeně. Na prvním stupni obdržel chlapec doporučení z PPP, aby navštěvoval speciální školu, to však měli rodiče odmítnout. V jeho současné třídě působí asistentka pedagoga. Třída má dohromady 12 žáků.

Rozhovor s chlapcem proběhl nad očekávání dobře díky nečekané sdílnosti ze strany žáka. Chlapec má logopedické obtíže, je mu velmi špatně rozumět. Nesrozumitelně artikuluje, huhňá a zdá se, jako by měl rozštěp patra (o tom prý třídní učitelka nic neví). Po většinu času mluví velmi potichu, ale pokud se jedná o téma, které mu je evidentně blízké, mluví poměrně hlasitě a důrazně. Chlapec se svěřil, že nevidí úplně dobře na tabuli, protože se mu leskne odraz od okna a potřeboval by být i blíže. Potvrdil, že špatně snáší nepředvídatelné zvuky (prasknutí pytlíku, balónku a jiné) a že pak často reaguje agresivně. Neumí se v takové chvíli ovládnout a neví, co by mu pomohlo. Chlapec několikrát v rozhovoru zmiňuje, že ve třídě nedochází k dodržování pravidel a že jsou mezi spolužáky agresoři, kteří ostatní šikanují. Prý tomu tak bylo hlavně v loňském roce. Na otázku, proč se straní a nekomunikuje, odpovídá velmi pohotově: je to prý jeho obranný mechanismus – nechce, aby se mu spolužáci smáli. Volí vědomě strategii, že radši bude mlčet a nebude nikomu dávat sebemenší důvod k tomu, aby se mu smál (nebo aby si ho někdo vůbec všímal).

Chlapec uvádí, že jeho koníčky jsou encyklopedie, technika, 3D kreslení a kreslení obecně a počítačové hry (hlavně ty násilné a agresivní).

Školní metodik prevence pozval do školy rodiče žáka. Na třídní schůzky prý nechodí a s paní třídní učitelkou prakticky nekomunikují. Reagovali právě až na výzvu metodika s tím, že je urgentní, aby se dostavili i kvůli návštěvě pracovníků multidisciplinárního týmu. Rodiče byli z chování svého syna překvapení, netušili, že mu hrozí například i propadnutí z tělocviku. Tvrdili, že nemají informace od třídní učitelky. (Škola nemá systém známkování, ale slovní hodnocení). Rodina netráví prakticky žádný čas společně, otec s matkou mají naprosto rozdílné zájmy a styl výchovy.