JOSEF – DUS_02_03_07_DUSP03

Josef bojoval s rigidností systému.

 Textová verze

JOSEF působil jako koordinátor a poradce v neziskové organizaci, která poskytovala terapeutickou pomoc dětem a rodinám postiženým různými formami traumatu. …více

No, tak když pominu osobní rovinu emocí, kdy samozřejmě vás může, může objektivně trápit situace těch dětí, který jsou vlastně v nějakým tom mlýnským kole těch rodičovských konfliktů, ze kterých je vlastně cesta ven. A je to komunikace těch rodičů, ke který ale nedochází, a ty děti vlastně jsou tím teda ztížené, tak to samozřejmě člověk nějak zpracovává.  Je to jeho práce, tak se s tím nějak vyrovnává, ale to víte, že někdy člověk cítí takovou trochu frustraci, že to není tak, že by někdo třeba měl nějakou diagnózu, když to tak vezmu a z té by třeba nebyla cesta ven, protože třeba se ta diagnóza nedá léčit, tak tam jste v nějakým kontextu, kdy vidíte, že ten člověk je třeba nějak nemocný a vy mu pomáháte, doprovázíte ho, ale třeba víte, že se to nedá vyléčit, jo? Kdežto tady je to jinak. Tady velmi často to opravdu stojí a padá na tom nesouladu mezi těma rodičema, kdy oni už potom skutečně jsou tak zaslepení tím konfliktem vlastním, že nevidí ty děti. Takže tohle taky člověk musí nějak zpracovávat a samozřejmě, my jsme tu pro všechny, i pro ty děti, i pro ty rodiče. A fakt v tom nerozlišujeme a chceme ten zájem toho dítěte tak, jak se kolem něho točí celá sociálně právní ochrana dětí, ten je pro nás klíčový, ale abychom ho mohli ošetřit, tak samozřejmě ty rodiče k tomu potřebujeme a věnujeme se rádi i jim. Takže tohleto plus někdy, někdy třeba samozřejmě člověk bojuje s nějakou rigidností toho systému třeba opakovanými výslechy někde na policii, o kterých se mluví řadu let, a stejně se pořád v praxi dějí, nevyslýchání dětí, to se prostě děje pořád. I když jsou na to mechanismy, věřím, že i policie se opravdu snaží o nějakou reformu tady toho stavu, tak někdy se to prostě nedaří. Tak to jsou věci, které by se nemusely dít v praxi. Nebo i co se týče soudních institucí, taky jsou tam určité limity, kdy vlastně se snažíme, aby se třeba oběť nepotkala s pachatelem. A někdy se to prostě stane, ten soud třeba ve vleku těch svých složitých případů na to třeba může zapomenout. Ale to jsou možná asi, o čem se bavíme, spíš individuální možná selhání, ale v tom systému potom, když vy se na to díváte, tak samozřejmě někdy s tou rigidností toho systému bojujete. Jo, nebo i to vlastně, co mě trápí, vidíte, tak jsem na to přišel, je i ten systém, kdy ti rodiče spolu válčí a vezmou si k tomu advokáta. Každý tam svého a ti advokáti často třeba konfrontují přímo nás. Nebo se nějakým způsobem snaží, aby se ty pomáhací organizace připojily na stranu toho jednu či druhou. Třeba můžou vyvíjet nějakej tlak i na ty neziskové organizace, nebo kdy klienti nejednají s námi, ale jedná někdo zprostředkovaně, což je v tom textu terapie absurdní. Kdy někdo chce pomoc pro svoje dítě, ale nejedná s námi, ale jedná prostřednictvím advokáta. S tou pomáhací organizací, což mně v nějakém mém nastavení nedává hlavu, ani patu, ale děje se to. Takže s tímhle bojujeme, jsme prostě součástí nějakýho systému. Státní správa, si myslím, se snaží nějak reformovat, ale pořád narážíte samozřejmě na ty limity.