JANA – DUS_03_05_05_DUSR02

Jana dávala jiným rodičům naději, že každá bolest jednou skončí 

 Textová verze

Prvních příznaků duševního onemocnění si JANA u svého syna povšimla při nástupu do mateřské školy… na profil

P: Tak co bych vzkázala rodičům ostatních dětí, tak je asi to, že každá ta bolest, která je někdy strašně velká a je doprovázena třeba někdy i strachem. Opravdu obrovským strachem, jako nejen u sebe třeba, ale i o to dítě. To prostě nevíte, co se stane, když se to spustí, tak vy nevíte opravdu, co se stane. Takže každá taková pomoc přejde, když je taková bolest, že to bude trvat, já nevím, prostě nekonečně dlouho, ačkoliv se to zdá, protože to nejsou věci, který se vyřeší jako na lusknutí, ale přejde to a zase budou ty dny klidnější a zase budou ty dny veselejší a hlavně to nebrat jako konec světa. To není konec světa, dá se s tím žít, ale je to těžší, mnohem těžší než, než všechno ostatní, než to mají ostatní, ale, jde s tím žít a lze vidět zase na těch dětských tvářích ten úsměv. Takže to bych, to bych vzkázala pevné nervy všem a hlavně i mně pomohlo to, že jsme na tu nemoc potom byli dva, že jsem na to nebyla úplně sama, protože je to opravdu náročné, že i ten manžel, který, který do toho spadl, tak nějak víc jako rovnýma nohama asi než já, tak, tak jsem byla ráda za to, že jsme na to dva.