Zdenka poprosila veřejnost o neodsuzování a empatický přístup
Textová verze
Já bych asi řekla jako nesoudit. Nesoudit, když vidím nějakou situaci, ale neznám ten kontext, nevím, co bylo před hodinou, nemám tušení, co bude za hodinu a vidím jenom malinký výsek toho, co se tam vlastně odehrává, protože ten odsudek třeba toho rodiče, který zrovna v tu chvíli aktuálně na to dítě křičí, může zapříčinit velký problém do budoucna, kdy už tam jako ten pozorovatel nebude, ale ten rodič tam bude muset být pořád. Jo, a to si myslím, že je takový obecný rčení v těchto situacích, zvlášť když člověk vidí extrémně vypjatou situaci, o které vůbec nic neví, tak si myslím, nezasahovat do ní, nebo když už zasahovat, tak jako potichu se zeptat toho rodiče, pokud je to vůbec možný. Ale určitě do toho nevstupovat žádnými nesmyslnými komentáři, vodsudkami a předsudky. Případně posouzení toho, jestli to ten rodič zvládá nebo jestli by mu neměl dát náhodou na zadek a podobný nesmysly. To souzení a posuzování nezávislých pozorovatelů mi přijde, že ubližuje snad ze všeho nejvíc, ať už je to třeba, dítě, který se zmítá v tramvaji a kope kolem sebe a rodič, který se ho pokouší udržet v nějakým rozumným horizontu, aby nikoho nezasáhl a zároveň ho dopravit domů, protože ví, že je to rychlejší, než vystoupit a trmácet se ještě půl hodiny v tomto afektu pěšky. No. Nesoudit. Buď to, když neumím pomoc, tak prostě radši, radši odejít a nechat to být, když nevím, o co jde. Když umím pomoci, tak nejdřív se zeptat, jestli ten rodič vůbec o tu pomoc stojí, protože je klidně možný, že to má pod kontrolou, jenom to tak tomu pozorovateli nemusí vypadat. Někdy to třeba vážně pod kontrolou není a bylo by dobrý pomoc, ale ten zásah musí být v podstatě pod kontrolou toho rodiče, nemůže to být nějaký úplný nesmysl.