Janča cítila bezmoc, když se marně snažila sehnat odbornou pomoc.
Textová verze
No to právě bylo ze začátku úplně největší bezmoc, že my jsme se nemohli dostat, nemohli jsme získat péči lékařskou, prostě nebylo to možný. Opravdu prostě tady byla paní doktorka, které si nesmírně vážím, Já vím, že ona za to nemůže, že měla plno, ale prostě my jsme tam volali do ordinace a její sestřička nám řekla, že paní doktorka nás může objednat až za půl roku, že dřív volný místo nemá a že stejně je potřeba, abychom se nechali psychologicky vyšetřit. Abychom k té paní doktorce už šli s nějakou zprávou, aby měla přehled, o co tam asi tak zhruba jde u toho dítěte. Pak jsem říkala té sestřičce, co tam byla u paní doktorky, že jsem úplně bezradná, že nevím, co mám dělat. Dítě prostě nedostanu do školy a ona mně řekla, „no ale paní to ale děláte chybu, to si zahráváte se sociální péčí, když dítě neposíláte do školy, jo, aby, aby tam na vás nepřišli“, Já jsem opravdu zoufale hledala pomoc a ona mě sprdla za to, že dítě neposílám do školy, když to dítě prostě nebylo schopný vstát z postele. Říkali mně, „no tak zkuste někde jinde, v jiných okresech, tak já jsem opravdu všude možně všechny okresy obvolávala, dětské psychiatry a bylo to úplně stejný, vždycky mně řekli „ne, vy prostě, vy patříte pod paní doktorku (jméno), my máme plno“ Takže vlastně vůbec nebyla, prostě ze začátku opravdu nebylo možný sehnat někoho, kdo by nám pomohl.