Stanislav v rámci své profese terapeuta a supervizora pracoval zejména s dětmi, které procházely rozvodovou nebo rozchodovou situací. Měl zkušenosti s dětmi trpícími úzkostmi, panickými stavy, agresí a vývojovými traumaty. Duševní zdraví u dětí považoval za stav, ve kterém se cítily bezpečně a sounáležitě v rámci primární rodiny. Stanislav kladl důraz na to, aby pečující osoby rozuměly potřebám dětí a zajistily jim fyzické i emocionální bezpečí. Rovněž zdůrazňoval potřebu sounáležitosti, tedy pocitu milování a začlenění do rodiny.
Při práci s dětmi s duševními potížemi používal Stanislav různé terapeutické metody a postupy. S mladšími dětmi (do tří let) často pracoval formou hry, kde využíval hračky a symboly. U starších dětí se zaměřoval na projektivní techniky, jako je malování a interpretace. Používal metodu „emotion aid“ pro propojení těla, emocí a mozku zaměřenou na uvolňování napětí, zejména u dětí s posttraumatickým syndromem. Zaměřoval se na poskytnutí bezpečného prostoru a podporoval děti v nalezení způsobů, jak se vypořádat se svými emocemi a reakcemi.
Stanislav vnímal spolupráci s rodiči v různých situacích odlišně. S pěstouny a odborníky zažil velmi dobrou spolupráci, zatímco v konfliktních rozvodových situacích se stávalo, že rodiče byli zaměřeni na své konflikty a neshodli se na podpoře dítěte.
Během své praxe v oboru měl Stanislav zkušenost s diagnostikou, prací v manželské poradně a v léčebně. Pro další zdokonalení svých dovedností absolvoval terapeutický výcvik. Zabýval se terapeutickou činností zaměřenou na emoce a vztahovou vazbu a zmiňoval, že by bylo užitečné, kdyby soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí měly k dispozici konkrétní soudní znalce v oblasti, jako je diagnostika attachmentu a traumat.
Příspěvky