Hanka B.

• Věk rodiče v době rozhovoru: 50 let

Hanka má dvě děti. Druhorozenému synovi bylo v první třídě diagnostikováno ADHD. První roky školní docházky byly velmi náročné, jen obtížně se hledala cesta, jak projevy ADHD zvládat. Chlapec nyní úspěšně dokončil první ročník střední školy v oboru, který ho baví. Hanka je přesvědčena, že má její syn schopnosti na to, aby střední školu úspěšně dostudoval a pokusil se i o studia na vysoké škole. Ohledně budoucího profesního a životního uplatnění syna nemá Hanka žádné pochybnosti.

Více o Hance

Zpočátku si Hanka nevšimla, že by byl její syn v něčem jiný než ostatní děti. Tenkrát, před 17 lety, se o ADHD příliš nemluvilo. Chlapcových nestandardních projevů si všimla až učitelka v první třídě, která měla s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami zkušenosti a doporučila návštěvu poradny. Syn měl velmi rozkolísaný třídní prospěch. Ačkoliv měl nadprůměrnou inteligenci, neplnil úkoly, zapomínal, nedokázal se soustředit a sedět na jednom místě. 

Jeho neposedné chování občas vyvolalo i konflikt mezi spolužáky. Synovi pomohlo navštěvování kroužku pro děti s ADHD, kde se formou her naučil, jak jeho projevy působí na ostatní. Dále se učil chápat příčiny svých reakcí na různé situace a osvojil si mechanismy, jak tyto reakce korigovat a zvládat. Hanka se také musela učit a to především to, jak se synem vycházet. Velmi ji pomohlo setkávání s jinými rodiči dětí s ADHD. V této rodičovské skupince se navzájem podporovali a předávali si zkušenosti.

Díky znalosti diagnózy přehodnotila své požadavky. Při přípravě do školy se naučila být trpělivější, věnovala společnému učení více času, zařadila časté přestávky a nenutila syna, aby seděl na místě. Synovi známky nejsou pro Hanku důležité. Snaží se, aby měl syn především znalosti uplatnitelné v životě a budoucí práci.

V průběhu puberty se synovy projevy ADHD zklidnily a dnes už podle Hanky není diagnózou ADHD nijak limitovaný. Navštěvuje střední školu chemického zaměření, která ho baví.

Podle Hanky je v dnešní době povědomí o ADHD větší, nežli bylo v době, kdy její syn navštěvoval základní školu. Proto ji mrzí, když někdo diagnózu ADHD neuznává. Synova diagnóza Hance přineslo nadhled a pochopení, že se nemá cenu trápit a zabývat malichernostmi. Důležité je uvědomění, že tyto děti nedělají věci schválně, a že jsou velmi obtížně ovlivnitelné vůlí. 

Audio a video