Robert se po celou kariéru průběžně vzdělával.

Robert

• Věk pedagoga v době rozhovoru: 52

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Takže určitě jsem se zlepšoval i ve vztahu k žákům s ADHD postupně. A učitel, který vyjde z peďáku, tak neumí v podstatě nic. Některé učitelky na 1. stupni, za mých časů to byla jedna, měla doplňující studium speciální pedagogiky. Jinak učitelé v tomhle školení na peďáku nebo budoucí učitelé nejsou. Když jsem přišel tehdy já do školy, tak si nepamatuji, že by tam byl někdo, kdo by se tomu věnoval. Ten, řekněme trojúhelník výchovný poradce-ě-speciální pedagog-preventista. Školní psycholog, když tam je, co je teďka, tak to vůbec nikdo netušil. Takže tyhle děti v podstatě byly často nediagnostikované. Ale jak se samozřejmě učitel zlepšuje, jak jsou různá školeníčka a zábavné věci. Rostlo určitě u mě i povědomost a jak s nimi pracovat. To se samozřejmě výrazně změnilo, když jsem ze základní školy přešel do té akademické sféry, ale šel jsem paralelně, jo? Hodně často byly roky, kdy jsem byl na vysoké škole, učil jsem na pajďáku, a zrovna při tom jsem dělal učitele. Člověk jezdí na konference a podobně, a i když zrovna neposlouchá, tak mu ty různé příspěvky konferenční a tak dál lezou do hlavy. Takže když jsem potom začal zas j znova učit, když jsem potom začal ty věci dělat a když jsem pak začal lektorovat, tak už jsem se mohl považovat za někom, kdo o tom něco ví. Samozřejmě psychologie, pedagogická psychologie, kterou jsem dělal a jako studium na univerzitě, tak ta už mě dovzdělala, i když nebylo to samozřejmě moje primární téma, to ne. Potom zase, jak ten školní psycholog má ty případy před sebou, tak zase studuje všechno možný. Ptá se, radí se, jo? Takže jo. Moje cesta za tím jako být odborník na ADHD v podstatě se nikdy neděla, ale kolem toho jsem nasával ty věci, který jsem potřeboval ke své práci, včetně tady těch poznatků.