Robert

Robert

  • Věk pedagoga v době rozhovoru: 52 let

Robert je vzděláním pedagog a psycholog. Jako učitel pracoval v internátní zvláštní škole, dále na základní, střední a vysoké škole. Nedoporučuje na děti s ADHD používat tvrdé kázeňské metody. Je spíše pro alternativní metody výuky, například dovolit dětem s ADHD pohyb po třídě během výuky. Za zásadní pro školní úspěch dětí s ADHD považuje podporující a přijímající vztah ze strany pedagogů. Školám by doporučil rozvíjet spolupráci mezi pedagogy a povědomí o ADHD.  

Více o Robertovi

Robert pracoval na školách od základních až po vysoké. S dětmi s ADHD se jako pedagog setkával spíše na nižších stupních vzdělávacího systému. Robert v současnosti pracuje jako školní psycholog. V roli školního psychologa je, dle jeho názoru, jednoduší s dětmi s ADHD úspěšně pracovat. Výhodou je prostor individuálního setkání a přímější komunikace s pedagogy a rodiči.   

     Informace o ADHD nasával Robert z literatury, internetu a z vlastní praxe. Byl mínění, že mu pedagogická fakulta neposkytla o ADHD téměř žádné teoretické ani praktické zázemí. V rámci systému vzdělávání pedagogů by zavedl především praxi, aby učitelé měli přímé zkušenosti s dětmi s ADHD.

     Své první pokusy pracovat s dětmi s ADHD zpětně hodnotí jako nešťastné. Snažil se děti ukázňovat a zklidňovat, což mělo spíše negativní efekt. Neseděl mu také frontální způsob výuky. Poté, co začal vyučovat alternativním způsobem, situace se podstatně zlepšila. Dokázal využít energii neklidných a vyrušujících žáků ve prospěch učebního procesu. Dovolil například pohyb po třídě. Hluk, který byl pohybem a neklidem způsobován, mu nikdy nevadil a nemyslí si, že by to negativně ovlivňovalo výuku. Naopak odpadlo neustálé napomínání neklidných žáků.

Robert shledával velmi obtížným úkolem pedagogické práce udržení systému individuálního hodnocení, kdy se snaží nesrovnávat žáky navzájem, nýbrž mít radost z každého, byť drobného pokroku.  Domnívá se také, že je možné nastavit a vytvořit prostředí, které je vhodné pro jakéhokoliv žáka. Zejména, když se využije práce ve skupinkách, střídají se aktivity a dětem se dá možnost hrát si.

     Na školách by si přál zlepšení vztahů a spolupráce mezi pedagogy, zvýšení povědomí o ADHD, rozvoj schopnosti pedagogů navazovat s žáky s ADHD podporující a přijímající vztah a rozkvět individuálního způsobu hodnocení žáků.

     Robert vzkazoval pedagogům, aby nevzdávali snahu být neustále lepším učitelem. Důležitá je, dle jeho názoru, snaha o porozumění specifikům jednotlivých žáků a snaha spojovat vzdělávání s pozitivními emocemi. Na dětech s ADHD mohou pedagogové objevovat své rezervy, protože tyto děti na nedostatky ve výuce reagují jako první. Rodičům dětí s ADHD by přál trpělivost a odbourání nadměrných pocitů viny. Ostatním odborníkům pracujícím s dětmi s ADHD drží palce a přeje, aby si udrželi neutuchající optimismus.


Audio a video

Studenty s ADHD měl Robert rád, protože z nich mohl čerpat aktivitu.
Robert se po celou kariéru průběžně vzdělával.
Robert vzpomínal na fungování školních psychologů v minulosti a dnes.
Podle Roberta by měl být školní psycholog obhájcem žáků a zároveň pro učitele a rodiče „zlým poldou“.
Robert zažil více rodičů, se kterými byla spolupráce náročná.
Robert doporučoval individuální přístup ke studentům se specifickými vzdělávacími potřebami.
Robert vzkazoval učitelům, že by při výuce měli pro své studenty vytvořit příjemné prostředí k učení.
Robert studentům se specifickými vzdělávacími potřebami vzkazoval, aby nepřestávali dávat učitelům najevo, jaká je jejich výuka.