Textová verze
No, co bych ráda vzkázala. Jo, když se nad tím tak zamejšlím, co mi z toho jako tak nějak vyplývá, že to je moc hezká práce, dělat něco, co tě baví, co ti přináší nějakou radost, ale někdy to je i těžká práce, co nás nějak jako unaví. Někdy musíme řešit fakt problémy, nejenom s těmi žáky, s těmi rodiči. Takže jo, je fajn si v tom najít nějakej balanc a nějak, když cítím, že je toho na mě moc, nebo že už třeba ta práce mě tolik nenaplňuje, tak z toho i odejít, protože myslím, že to pak nepřispívá nikomu. To mám takovou nějakou pro sebe myšlenku, být v tom nějak spokojená v tý práci a nějak mě baví se ladit na ty děti. Nějak si vytvářet ten vztah a už s nima pracovat. A tak bych asi vzkázala, aby ta práce lidi bavila a všem. Co, co víc bych asi k tomu řekla, mě nic nenapadá.
Tazatel: Je zajímavý, že aby ta práce lidi bavila, ale zároveň když je přestane bavit, tak se nebát z toho odejít.
Tereza: Jo, jo, jo, a asi se nebát taky o tom mluvit, s někým, třeba že někdy je toho na mě moc, nebo že mě ten žák třeba rozčiluje, nebo že s tím kolegou v tý třídě se necejtím úplně dobře. Jo, mít fakt někoho, se kterým to může jako probrat. Jo, že někdy může bejt někde třeba zakopanej pes a že spousta věcí se dá třeba nějak vyjasnit, jo? A nebát se nějak o tom mluvit v nějakým bezpečným prostoru a s nějakým odborníkem nebo kolegou, kamarádem, kterýmu důvěřuju.