JANA – DUS_03_03_02_DUSR02

Jana vyprávěla, že kvůli přístupu školy zažívala peklo.

 Textová verze

Prvních příznaků duševního onemocnění si JANA u svého syna povšimla při nástupu do mateřské školy… na profil

Jo, tak já bych chtěla říct, že, že si od třetí třídy do deváté třídy to bylo peklo, ale hotové, hotové peklo, protože vlastně v té třetí třídě, kdy se to, kdy se to spustilo, tak, nebo kdy vlastně se spustili ty problémy s tím Vikym, tak já jsem si připadala, že jsou dítěte, které je úplně z jiné, které je úplně z jiné planety, přitom jsem komunikovala se školou, byla jsem otevřená, ale myslím si, že, a to dneska už je ta osvěta asi lepší, ale třeba o tom, že má děcko poruchy chování a že to fakt není záměr jako co to vím, tak prostě ony ty poruchy chování jsou každé jiného druhu nebo prostě mají ten původ v něčem jiném, tak prostě se ten rodič někdy může rozkrájet a neudělá s tím nic a házej to učitelé na hlavu tomu rodiči a vozí se po tom děcku, a to děcko, kdyby už neudělalo vůbec nic, jenom tam bylo přítomno, tak prostě to zas stejně odnese.

Takže bylo to strašně těžké, první školu jsme měnili v páté třídě, protože návrat po té první hospitalizaci nebyl vůbec jednoduchý, opravdu tam mně teda pomohly moje kamarádky, jedna psycholožka, jedna moje kamarádka učitelka, která ho vodila do té školy, začátek probíhal i tak, že tam s ním byly. Ale viděla jsem potom následně opravdu tu nevůli těch učitelů, jak už se začleňoval, nebo jak už, jak už začal zvládat sám chodil do školy potom, tak jsem vnímala velkou nevůli k jeho problémům a akceptaci jeho problémů a vůbec pracovat s tou třídou, že tady máme nějaké děcko, které je jiné, které je po velkém problému, je medikované, to jim samozřejmě nemuseli říkat, ale prostě potřeboval opravdu zvláštní péči v té škole a o asistentovi se tehdy vůbec nedalo ani mluvit. A jelo to prostě víceméně jako všichni věděli, jakože to je jako problém, ale ne že by to mohl řešit ten systém, přitom už si myslím, že ho v páté třídě měl mít, začala s ním mluvit paní psycholožka, která už v té páté třídě začala za ním docházet, ale to k ničemu nevedlo, problémy ještě v tom, myslím si, že v těch třídách právě, když tam není ten asistent a sejdou se dvě, tři takové děcka, třeba ne s tak závažnýma problémama, ale jedno třeba, tak jak byl syn a dvě s dalšíma třeba různýma problémama, tak to se potom strašně v té třídě mele. 

A my jsme byli teda ti, kteří z té třídy odešli, pak se mně zdálo, že je chvíli klid, ale on stejně začal vlastně z toho, jak tu školu tam, dodatečně z toho vyšlo děcko, které je hraničář a hraniční intelekt, takže pro něho ta škola byla strašně náročná, byť teda už jsme měli už vyřízené papíry všechny z poradny, doporučeného asistenta, ta škola na to vůbec nechtěla slyšet. A vlastně prostě my, všechno jako „my si zvládneme sami na vlastní triko, ale jako nám do toho nezasahujte.“ A on tam strašně nerad chodil a zažívala jsem si hrozně velké scény, bylo to pro něho doslova utrpení. 

Zázrakem byl potom pro něj nebo spásou byl Covid a zas ty návraty po těch dlouhých pauzách byly zase těžké, do toho on hodně somatizoval, takže býval hodně nemocný, jenomže i s těmi příznaky. Takže to bylo peklo doma, protože já furt, jo, to řešit. A školy vůbec nejsou připravené na tyhle děti, to je za mě jako jednoznačné, není vůle, nemají informace, nejsou školení, nechtějí o tom nic vědět, ředitelky nechtějí ani brát třeba tady tyhle děcka. 

Mně si třeba posadili, mně asi úplně zlomilo, když mně řekli, že jeho chování je tak na zavolání na sociálku, tak já jsem seděla úplně jako spařená a já, člověk, který jsem v sociální oblasti, tak mně to úplně vzalo dech a opravdu za mě oni absolutně o těchto dětech nic neví a přála bych si, aby tam takový rádoby preventičky rizikového chování u dětí, co tam jsou na těch školách ty pozice a nějaké výchovné poradkyně. Myslím si, že jednoznačně by to měl být člověk, který si projde tou školou při psychiatrii nebo při zvétéčku, že tady oni opravdu nejsou vůbec informované o problémech, o tom, jak se učí tady tyhle, že k němu přistupují opravdu individuálně, že po něm nebudu chtít úkoly jak po všech ostatních, protože to má napsané v individuálu, který ani nevytáhnou. To tam leží prostě zahrabané do té doby, dokud není potřeba aktualizace, ale jinak se s tím vůbec nepracuje, mám to hrozně za zlé škole a můžu říct, že je to věc, že dneska bych se za toho syna i postavila daleko víc, kdybych věděla, jak to dopadne. 

Opravdu a musím říct, že, že s dnešním rozumem bych opravdu byla velmi tvrdá, šla bych opravdu s tím, s tím individuálem „tady to je napsané“, byla jsem opravdu taková, že jsem nechtěla dělat problémy, abych ho tam nějak jako nechali nebo, já nevím, trpěli nebo jak to, jak to říct. Já nevím, jo, ale byla to chyba, byla to z mé strany chyba, měl opravdu několik let nervy nadranc a bylo to zbytečné, bylo to opravdu zbytečné a jako to už z něho a ze mě fakt nikdo nevymaže.

A jenom teďka chci říct, že šel na speciální školu, protože jak se poté, poté léčbě se tam udělaly všechny možné teda vyšetření a tam je podmínka na specku mít lehké mentální, takže se to, se to nějak prostě vzhledem k tomu zdravotnímu stavu se to vyřešilo a je tam velice spokojený. Po devíti letech nám říká, že se těší do školy, v sobotu nám řekne, že se těší, že půjde v pondělí do školy, no tak to my s manželem úplně hledíme i jsme si říkali: „Tomu se něco stalo, nebo co“ 

Nevím, ale je faktem, že já jsem opravdu, protože tu školu znám, tak já jsem opravdu připravila úplně maximálně opravdu na sto procent. Jsem připravila všechny papíry, dokumenty, všechno. Protože jsem předala průvodní dopis, jako z mé strany, jaká jsou rizika, co má rád, co funguje, co naopak nefunguje, co vybičuje k něčemu, jak se chovat, když něco rupne. Co má v peněžence, co si může. Takže tam už jsem nenechávala vůbec nic náhodě, se školou komunikuji úplně bezvadně, máme domluvu, že když se něco bude dít, tak volají a teď volají spíš, jakože ho chválí, takže já jsem ráda.

Je mi hrozně líto děcek, které mají nějaké problémy, tak je mi hrozně líto těch hraničářů, je to a ještě když mají takové problémy, nedej bože je mi hrozně líto jak těch děcek, tak těch rodičů a někdy to, taky to tomu školství českému nezapomenu, co prostě mu udělali, že oni nedokázali vlastně oni jako, jako by rádoby odbornice, tak vlastně jako říci: „No ale to chování asi není úplně v pořádku, to třeba dříve nedělal, tak něco se asi děje.“, na toto se nikdy nedokázaly podívat takhle, to prostě vůbec. 

To prostě máte nevychované děcko a je to na sociálku a ještě ta potupa, když mě třeba z třídních schůzek odváděla třídní učitelka, před celou nastoupenou třídou rodičů mě odváděla do ředitelny „a vy pudete se mnou do ředitelny“, tak já jsem si tam dosedla a říkala jsem: „A co jsem teda provedla.“, taková potupa prostě, je to strašně, strašná neúcta, opravdu hrozná neúcta vůči, vůči těm zúčastněným, takže toto je jako školství, to mám takový postoj, ale neříkám, že jsou všechny školy takové, jsou i osvícení lidi, jsou úžasné školy, jsou ředitelé, ředitelky, který jsou otevřený těmto dětem a udělají ty podmínky takové, jaké tyto děti potřebují, neříkám to paušálně, říkám svoji zkušenost.