Škola neplní jenom funkci vzdělávací, předávání informací, škola plní primárně funkci výchovnou.  Od toho je to výchovně vzdělávací proces. Takže pokud je to výchovně vzdělávací proces, tak bychom měli našim žákům předávat to nejlepší z nás samotných, být vzorem a vlastně to předání informací je až druhotné. Na základní škole je to až druhotná záležitost. Určitě si vy sama vzpomenete na své působení na základní škole a já se ptám, co si z té základní školy pamatujete. Pamatujete si, jestli jste tam byla, jestli vám bylo dobře, jestli jste byla v bezpečném prostředí, jestli vás měli učitelé rádi a jak se ti učitelé v podstatě stavěli k různým problémům, které ve třídě vznikly. Až tolik si nevybavujete znalosti, protože spoustu těch znalostí teď používáte automaticky, že v podstatě vám ani nepřijdou, že jsou ze základní školy. A to je smysl základní školy, aby se žáci cítili bezpečně, aby na školu v dobrém vzpomínali. Co se jim dostane pod kůži na základní škole, z toho budou čerpat potom na střední, vysoké škole a budou mít chuť do vzdělávání. Pokud jim znechutíme vzdělávání už na základní škole, nebudou prahnout po dalším vzdělání a aby sebe sami nějakým způsobem vzdělávali a pracovali na sobě. 

Škola je o tom naučit se fakta, naučit se informace, co sděluje učitel. Já jsem ještě nezažila výuky, která by byla o tom, jak se cítím, nebo o tom, že je v pořádku, že dneska mám špatný den. Teď mluvím z vlastní zkušenosti, protože nejsem učitel. Většinou to bylo, proč jsi smutný a jako co tady brečíš, co fňukáš a nebuď vzteklý, nebuď naštvaný. Vlastně neustálé zakování emocí, nebuď takový, nebuď makový a není tam prostor si to odžít, nebo je to přehlíženo. Když s nimi o tom nemluví rodič ani učitel, tak si kladu otázku, kde mají ten prostor na ty emoce nahlédnout. Zároveň si říkám, když pak mluvím s mými vrstevníky a oni říkají: Ty jo, já se fakt cítím na hovno a už si připadá divný. A když se cítím fakt na nic a připadám si fakt divný. A já si říkám ty jo, kolik takových lidí je, který mají fakt blbý období a říkají si, že jsou blázni a přitom je normální mít smutné období a nevědět proč. Protože prostě to tak někdy je a přijde mi to jako základní. Myslím si, že tam ten prostor není.

Můj pohled na vzdělání je takový, že vzdělání v České republice není úplně dokonalé v přístupu k dětem nebo k lidem, kteří se vzdělávají. Na druhou stranu vnímám, že v naší situaci, která tu je a v prostředí, ve kterém žijeme a české povahy, je dost náročné systém zásadně změnit. Jde to většinou jen trošičku upravit. Mě se moc líbí, když má pedagog prostor přistupovat k individuálně k lidem, kteří se vzdělávají, ale ne vždy to umožňuje systém. Například státní systém je nastavený tak, že tam bývá mnoho lidí a ten individuální přístup prostě nelze udělat. Když pedagog udělá individuální přístup k pár jedincům, tak ten zbytek většinou strádá. 

Třeba na základní škole jsou obrovské rozdíly mezi dětmi. Teď nemyslím jenom, že by některé byly vyloučené ze vzdělávání, což taky určitě některé jsou, protože máme hodně dětí z sociálně vyloučených, nebo sociálně slabých rodin. Ve třídách se setkávají děti, které jsou motivované k učením třeba rodinným zázemím, nebo jsou zvídavé a na druhou stranu děti, které vůbec nemají podporu rodiny. Z rodiny si nesou obrovskou averzi ke škole a je to vždy znát do nějaké páté třídy a pak už se ty nůžky začínají strašně rozevírat. Ti učitelé balancují mezi tím, jak to vyrovnat a jak učit nějaký střed. Přičemž ty šikovné děti zůstávají na okraji, ale ty méně šikovné zůstávají taky na okraji a nikdo se v tom neumí najít. Najdou se v tom jenom hodně průměrné děti.

My máme v tom našem školství strašně širokou škálu dětí, a tím nechci říct, aby zrušili speciálky, oni stále jsou. Ale je tam jakoby ta propustnost, že dítě, které je na speciálku a rodič si nepřeje, aby chodilo do speciálky, tak ho nechá na základce. Pak se to řeší asistenty a já si myslím, že by školství potřebovalo nějak povzbudit. Mám pocit, že za těch deset let, co jsem ve školství, tak se tam vystřídalo strašně moc ministrů. Já sama teď budu příští rok učit a mám dobrou ředitelku, tak si říkám, že nebudu známkovat. Jasně, všichni dostanou potom na konci známku, protože jsme normální základní škola, tak si rodiče nevyžadují slovní hodnocení. Jak už jsem říkala ten socioekonomický status je tam nízký a pro ně jsou čitelné známky. Vidím za jedna a jsem spokojený. Tak na konci stejně tu známku dostanou, ale já jim vždy dám nějaké slovní hodnocení. My to máme takhle rozdělené, že máme slabší a šikovnější a tady takhle jakoby v různých seminářích a cvičení.

Taky si myslím, že je dobré si hned s těmi rodiči všechno vyříkat, protože není dobré to nechávat až když to k těm rodičům přijde, nebo k tomu učiteli, až to je na hraně. Myslím si, že neobtěžovat úplně, když jsou třeba třídní schůzky, tak jen nějaké drobné věci, nebo že tam s někým, někdo, já nevím, třeba vyrušuje nebo hodně povídá, tak jako, že mi to nepřijde, že bych to musela sdělovat, protože si to ukočíruju. Já si to tam sama udělám, ale zas někdy je možná dobré některé věci říct zavčas, aby se to dalo řešit. Když to pak narostne, nebo se to ten učitel dozví od někoho jiného než od rodiče či naopak ten rodič od někoho jiného než učitele, tak nastávají zbytečné potíže. Zapotřebí je, aby tam byla spolupráce. Samozřejmě každý nemusí mít stejné názory, někdy nás to může ranit. Někdy to může být takové, že to těm rodičům přijde moc. Myslím si, že i u svých dětí se snažím z pohledu toho rodiče, že někdo má tendenci pořád to svoje dítě obhajovat, to taky není úplně ideální. Když vím, že to dítě tohle dělá, tak samozřejmě doma se snažím, ale když ho pořád někdo obhajuje, nebo zas někdo ho nechá, no, já ho nenechám, ať si to sám jako vyřeší. Taková nějaká zlatá střední cesta a komunikace, aby tam byla komunikace žák, učitel a rodič. To bych řekla, že je nejdůležitější.

Vidím problém v tom, jak je dneska takový trend, aby rodič byl partnerem dítěte, že je prostě vychováváno na stejné rovině. Prostě nebýt jakoby nad ním, ale zároveň s ním. To je takový trent respektovat a být respektován. Takže právě jak jsou rozdíly v rodinách a ve výchově, tak je potom ta potíž ve škole. Některé děti se rozhodnou neposlechnout, když po nich něco chci a jsou zvyklé, že rodiče je respektují, ale já v té škole, když mám třeba těch 28 žáků. V současnosti mám teda jen 14 žáků ve třídě, ale učila jsem třídy, kde jich bylo 28. Tak to byla ta potíž. Zkrátka nejtěžší chvíle jsem zažívala, když se nějaký rodič dostal do opozice vůči mě jako učiteli. Když mě považoval za nepřítele a třeba to ventiloval před tím dítětem. Tak to potom nejde spolupracovat, to je vždycky velmi těžké. Jsou výjimečné případy, ale staly se. Co vidím jako fakt těžké, když je těch dětí ve třídě hodně, jsou mezi nimi velké rozdíly třeba v tom, jak chápou výuku a já musím splnit nějaké tématické plány, musím probrat učivo a když to prostě proberu, musím brát další učivo, i když některé děti to třeba nepochopily, neprobraly. Pokud ti rodiče nespolupracují, že by to s dětmi potom dohnali, tak ty děti mají velké mezery, což se kumuluje. To jsou potíže, které zažíváme.

Teda, to je těžké, asi by byl velmi barvený a pestrý, protože by podle mě učení mělo být pestré a barevné, aby to bavilo děti. Každé dítě je totiž nějak jinak zaměřené. Někdo je vizuální typ, někdo sluchový, někdo je prostě jiný typ, tak aby to učení mohlo postihnout všechny tyhle aspekty, aby každé dítě se v tom našlo. Tak to by byl nějaký velmi pestrý obraz a ladný. Takový by byl jako že by lahodil oku.

Barevná mazanice. Jak bych chtěla, aby vypadala, tak aby byl dole nějaký kořen a nahoře by byla krásná květina celá rozkvetlá. Někdy bohužel  dole tím kořenem my začínáme, myslím si, že v září začínáme všichni u kořene, ale už v tom červnu je málokdy na konci ten květ. Je tam spoustu opadaných a uvadlých listů, a když se pak pár těch kvítků ukáže, tak jsme hodně šťastní. 

● T: Teď mám takovou netradiční otázku, kdybyste vzdělávání měl přirovnat k obrazu, jak by podle Vás ten obraz vypadal?

J: Jejda (smích), obraz, a jako, jak by-jak by vypadal obraz jako vzdělání, které vnímám, jakože tady máme, anebo vzdělání, které jakoby bych já rád jako, jako měl, jako aby bylo.

● T: Můžete říct oboje.

P: Aha (smích), jejda.

● T: Tak třeba 1. můžete začít s tím, jak to vnímáte, že to máme?

P. (Hm).

● T: A pak můžete říct, jak byste si přál, aby to bylo?

P: Tak asi to, jak to máme, tak by tam bylo jako, jako něco, jako nějaká osoba uprostřed a z nějakých 4, 6ti, 8mi stran by na něho mluvili lidi (ee) a byl by tam hluk a on by tomu nerozuměl ten člověk, ta osoba, co tam je a byly by tam takové jako, řekl bych, (ee) temnější barvičky, (ee) syté barvičky a tak, no, asi, a byl by tam někde nějaký plot, ale nemusel by, nemusel by být jakože okolo, ale jenom, jenom jako asi na prostě třeba 1 straně, taková nějaká železná opona.

● T: A jak by vypadal ten ideální?

P: (Mm) Tam by byly jenom 2 osoby, 1 ta vzdělávaná a 2., 2. (ee), která by vzdělávala a byl by tam takovej jako pohled na svět, já nevím, třeba by moh-mohli by stát třeba na útesu a dívat se, nebo na útesu, na nějaké vyhlídce a mohli by se dívat jako na nějakou pestrou krajinu, jako pestrou část světa, nem-ani nemusí být krajina, mohlo by to být město, to, to, jo takhle nějaká ně-něco, kde by toho viděli co nejvíc a ten, bylo by vidět, že ten člověk vzdělávací, co by vzdělával, tak by jako vysvětloval ten svět tomu vzdělávanému.

Divadlo, nevím, to je na mě takové abstraktní. Já jsem v tomhle při zemi. Já mám pocit, že učitel je na prknech, že hraje divadlo před studenty, ale snaží se ho zahrát skutečně. To není jako hraní si na divadlo, jo, herec se vžije do divadla a hraje to, jako kdyby to opravdu byla ta role. Tohle mi přijde jako školství.