Koronavirus a online vzdělávání

Koronavirus a online vzdělávání

v době, kdy měl začít projekt FAST

Koronavirus a online vzdělávání v době lockdownu

V době, kdy měla začít implementace programu Families and Schools Together (FAST) v České republice, jsme čelili tvrdému lockdownu. Školy byly zavřené a poprvé v historii se žáci učili doma pomocí online platforem. V rámci pre výzkumu projektu jsme s členy týmu dělali rozhovory abychom tuto těžkou dobu zmapovali a mohli výzkumně zpracovat. Také jsme zvažovali, zda rozběhnout běhy online či raději počkat. Z výzkumných analýz vyplývá, že byla rozumná volba s programem posečkat až jsme se mohli setkat tváří v tvář. Přestože online vzdělávání přineslo několik benefitů, většina členů týmů vypráví, že už z toho byli velmi unavení a fyzický kontakt popisují jako jednou ze vztahových složek, kterou nelze ničím nahradit. 

Obsah stránky

Koronavirus a online vzdělávání

Členové týmu FAST se shodují, že koronavirus poukázal na to, kdo z jaké rodiny pochází a zda má možnost mít po celou dobu online vyučování vlastní počítač. Nejvíc se online vzdělávání podepsalo právě na žácích, kteří tuhle možnost neměli nebo ji měli jen občas. Dále na žácích, kteří měli doma vypjatou rodinnou atmosféru a přišli o možnost fyzického úniku do školy. Alena v té době učila prvňáčky, kteří měli výuku 60 minut denně a bylo nutné, aby dětem rodiče asistovali. Zkušenost popisuje jako obtížnou, protože se snažila rodičům na dálku vysvětlit, jak dětem v první třídě vysvětlit písmena a číslice. Alena si všimla, že mnohem víc dětí začalo hrát PC hry a zvykly si nadužívat sociální sítě. Pro Lindu byly začátky online vzdělávání výzvou, protože se nepovažuje za technický typ.

Alice zmínila, že spousta žáků se při online vzdělávání do diskuze nezapojí.

Tohle můžu posoudit z pozice pedagoga i matky, která má tři malé děti 2., 4. a 6. třída. Myslím si, že na obou stranách barikády to přináší spoustu problémů, nehledě na to, že to přináší spoustu možností. Naučili jsme se pracovat jinak, vyhledávat si informace, ale spíš už to trvá dlouho. Kromě toho, že se dají takto předávat vědomosti, učíme se hledat nové cesty, tak chybí strašně moc sociální kontakt mezi lidmi. Takové to pružné reagování, spontánní reagování na otázky, když já učím, tak vím, že ta interaktivita mi chybí. Přestože sociální média mi umožňují kontakt, ale vždy může mluvit jeden a že to vypadává, že to není spontánní, nedá se vyčítat nebo odečítat nonverbální komunikace. Spousta lidí se nezapojí do diskuze, ač by se v reálu třeba zapojili. Vidím to u mých vlastních dětí, které se hodně učily tím, že nasávaly informace, co slyšely ve třídě a teď jim nevyhovuje to, že musí číst, předčítat a nebaví je to.

Podle Aleny distanční vzdělávání způsobilo, že děti ze sociálně slabších rodin s nižším vzděláním klesly prospěchově ještě níž než předtím.

Tenhle rok byl pro děti obtížný, protože já pracuji v oblasti, kde jsou velké sociální rozdíly a sociálně slabé rodiny s nižším vzděláním, s nižším socioekonomickým statusem. Tady díky té distančce děti z těchto rodin klesly jakoby níž. Ty děti vždycky mají problémy, protože nemají podnětné prostředí, kde by ti rodiče brali vzdělání jako něco důležitého. Takže tím, že vlastně nechodily do školy a většinou to jakoby bylo na nich to vzdělávání. Pracuji na druhém stupni a tam už se ti rodiče tak neangažují. Tak ty děti opravdu, když jsme měli pedagogickou radu, tak šly známkami hodně dolů. Nebylo to tím, že by nevěděli, ale tím, že nad nimi nikdo nestál a nepracovaly.

Když Vladimíra v době lockdownu žákům poslala úkoly zjistila, že žáci neumí pracovat s informacemi.

Tak vlastně začal koronavirus a udělali jsme to tak, že jsme opravdu posílali úkoly. Neodkázala jsem je na stránky, ale vyloženě jsem dopodrobna vypisovala jednotlivá cvičení. Ze začátku se ukázalo, že hodně dětí neumí pracovat s informacemi. To znamená, že jsem musela vypisovat stylem, najdi si stránku, vezmi si tužku, podtrhni, vypiš a pokud to máš, tak si odpočiň.

A opravdu jsem jim dávala víceméně pokyny, jako kdybych učila. Nicméně bylo to docela časově náročné a ze začátku to nemělo velkou odezvu. Rodiče mi říkali, že když ty děti vidí dlouhé texty, že to v podstatě nechtějí číst. Na jednu stranu jsem to chápala, na druhé straně my jsme ze začátku neměli doporučené takhle na prvním stupni pracovat a navíc jsme si mysleli, že to bude jenom na chvilku. Tím, že se to pořád oddalovalo, tak už jsme potom na tom prvním stupni neměnili taktiku a pořád jsme čekali, že nás otevřou. Nepočítali jsme s tím, mysleli jsme, že to bude týden, čtrnáct dní a pak se to pořád prodlužovalo. Takže takhle to probíhalo formou toho, že jsme posílali ty úkoly a snažili jsme se s žáky individuálně mluvit.

Podle zkušeností Zdeňka se zpočátku žáci v onlinu zapojovali, protože to pro ně bylo nové, jenže pak je to přestalo bavit.

V okamžiku, kdy žáci nedisponují v rodinách dobrým připojením, znamená to, že nejsou schopni využívat kamery, protože jejich wifi připojení je zahlcené. Potom se jim zasekává zvuk a nejsou schopni komunikovat. V podstatě jsou pro mě anonymní a zůstávají skryti za nějakými iniciálami, případně obrázkem. Připojí se jenom, když se domluvíme, že na ně potřebuji vidět v rámci nějakých odpovědí. Z počátku to pro ty žáky bylo nové, chtěli se zapojovat, zapojovali se, zjistili si, že je daleko snadněji mohou komunikovat a do výuky zasahovat. Pak je to přestalo bavit, protože už to byllo zase pořád stejném. Přeci jen měli každý den 4 až 5 hodin s různými učiteli. Je to úmorné, je to otravné. Znamenalo to, že dřív jsme museli žáky zklidňovat a teď je potřeba je neustále povzbuzovat a vybičovávat k tomu, aby se ozvali. Stane se, že položím otázku, čekám dvě minuty až se najde nějaký odvážlivec a do toho dvou minutového ticha řekne nějakou odpověď. Tak to bohužel je a ta onlinová situace už žáky nebaví. 


Sociální odstup

Téměř všichni členové týmu FAST se shodují, že je lepší být v kontaktu s žáky přes sociální platformy než vůbec. Nicméně fyzický kontakt je z jejich pohledu nenahraditelný, jak ve výuce, tak v budování společenství a třídního klimatu. 

Podle Pavla je fyzická přítomnost jednou složkou ve vztahu, která se nedá ničím jiným plně nahradit a potřeboval by vidět neverbální komunikaci svých žáků.

Tak já jsem si to pojmenoval pro sebe, že jako herec potřebuje potlesk, tak já jako učitel potřebuji vidět neverbální komunikaci svých žáků, což při té distanční výuce nevidím.Takže mě to nenaplňuje. Častokrát se nad to musí člověk povznést, ale jako ten odstup, já bych řekl, že tam být nemusí. Já budu vycházet z té svoji třídy, ať máme konkrétní případ, že ten první měsíc jsme měli seznamovací tábor a to jsme absolvovali a vlastně se podařilo si to za ten první měsíc nastavit tak, aniž bych věděl, že to dopadne zase tak, že rok nebudeme chodit do školy. V podstatě etická výchova říká, že je dobré ze třídy vytvořit výchovné společenství a výchovné společenství stojí na třech pilířích: spolupráce, vzájemná pomoc a důvěra. Právě to se podařilo jakoby tak základně nastavit, vykomunikovat si to a přesvědčit je, motivovat je k tomu, že je to důležité. Oni, a proto o tom mluvím, oni vlastně v tuto chvíli spolu intenzivně komunikují. My děláme takové to měření teploty a tam je na začátku pozitivní hodnocení někoho a oni jsou vlastně schopni se úžasně pozitivně hodnotit. Já bych tam viděl, že možná ten mentální odstup už takový není, ale že je tam spíš takový ten odstup toho fyzična. Najednou zjišťuji, že i ten fyzický kontakt je jednou ze složek toho vztahu a že se ho nedá ničím nahradit. Jako mentálně se to dá překonávat, ale zjišťuji, že mnohým vadí, že tam není ta biologická rovina. Tím mám na mysli, že nevidím do tváře, nevidím gesta, nevidím tu proxemiku a tak dále. 

Josef tvrdí, že je to mazec a dětska jsou jen na kompech a vidí se přes obrazovku.

Ten duch naší školy kladl hodně důraz na to setkávání, na to společenství, na tu komunikaci, bavení se spolu a takhle. Tak je to dost náročné. V podstatě já se s nějakou velkou skupinou studentů nesetkávám, nemám ani online kroužky. Kroužky, které jsem vedl si v onlinu nedokážu představit. Občas jsem v kontaktu s jednotlivými studenty, ale s nějakou velkou skupinou ne. Je to mazec, děcka jsou furt na kompech, vidí se takhle jen přes obrazovku. Občas se někteří navštíví, když jsou kousek. Ale tím, že jsme internátní škola, tak děcka jsou z celé ČR a v podstatě se vidí jenom takhle přes počítač. Myslím si, že většinou jenom na výuce, protože když mají výuku osm hodin denně, tak potom už u toho počítače mnozí, kteří jsou rozumní, být nechtějí. Vypnou ho, dělají něco jiného, jdou si zaběhat, nebo se projít, nebo jsou prostě doma.

Podle Heleny sociální osamělost zažívají spíš žáci, kteří mají kolem sebe nefunkční rodinné prostředí. 

Nenarážím na ty děti v hodině.  Nejsem ale třídní, takže sem s nimi míň, než třeba jejich třídní a spíš se bavím s kolegyněmi. Vidím problém v rodinách, které nejsou funkční, kde je třeba spoustu dětí, které si chodí do školy odpočinout, prostě si oddechnout od nějakého tíživého sociálního prostředí. Ať už mají alkoholika rodiče, nebo agresivního tatínka. Takže tady ty děti nemají ten odpočinek, únik z té rodiny. Také se o nich teď možná ví míň, nemůžou se svěřit.


Návrat do škol

Podle Lindy by bylo fajn některé prvky z online vzdělávání zachovat i po návratu do škol. Například využít online výuku, když je dítě dlouhodobě nemocné nebo na cestách, tak by se mohlo do hodin připojit a nemuselo by tolik zameškat. Alena si všimla, že tohle období velmi posunulo starší generaci učitelů k tomu, aby se naučili více a lépe používat technologie. Jan usiluje o to, aby si pedagogové do budoucna, co nejvíc funkčních a technických věcí zachovali i v běžné výuce.

Linda zmiňuje, že po návratu žáků do škol, jsme museli znovu nastavovat pravidla.

Já jsem s tím počítala, já jsem věděla, že ty děti budou hlučné a budou se chtít spolu bavit a sdílet. Tohle bývá třeba po prázdninách, že ty děcka, když delší dobu nechodí do školy, tak prostě zapomněly možná nějaké takové ty věci, co jsme si říkali. Takové nějaké pravidla, ale nepřišlo mi, že by to bylo v nějaké velké míře. Prostě jsme se tomu přizpůsobili, že jsme dělali hodně takových aktivit, při kterých si teba oni mohli povídat. Sice si nepovídali úplně o svých věcech, bavili se o nějakém tématu, ale třeba jsem dávala hodně skupinové práce na nějaké téma z vlastivědy, přírodovědy.

Podle zkušeností Světlany se spoustu dětí bálo vrátit do školy a mnohé z nich byli hodně emočně napojené na rodiče. 

Takže pro některé ten návrat do školy byl takový, že se tam nechtěli vrátit, protože měli strach a byli hodně napojení na rodiče. Hodně se zvedla dotace hodin u počítače, což si nemyslím, že je správné. Myslím si, že tím, jak měli online výuku a pak ten svůj online čas na počítači, tak strávili u toho počítače hrozně moc času. Spoustu z nich má sen audiovizuální tvorby na sociálních sítích. Myslím si, že to hodně zkresluje tu realitu, jaký život doopravdy může být. Zvyšovala se závislost dětí na počítači a mám pocit, že komunikační schopnosti šly dolů, protože neměli možnost se rozvíjet ve své vrstevnické skupině a to je za mě asi všechno. No jako myslím si, že to má daleko hlubší dopad, ale ten ještě teď nevidíme a uvidíme ho až později.