Většinou je to tak, že žáci mají těch emocí hrozně moc a neumí se v nich vyznat. Některé děti mají prášky a ty je utlumují. Jenže pak to někdy bouchne. Takže já si myslím, že je to o emocích a o emocích se s nimi nikdo moc nebaví. Nikdo jim nevysvětluje, že když se cítí smutně tak na to mají právo. Prostě je potřeba zajistit si nějaké příjemné prostředí a prožít si ten smutek a že je to v pořádku. Zase když je člověk veselý, tak to podpořit. Takže práce s emocemi a porozumění těm emocím je podle mě základ.

Rozvod rodičů pro žáky na prvním stupni je strašné trauma. Některé děti si to podle mě ponesou celý život. Zvlášť, když se rodiče rozešli ve zlém. Kdy se vzájemně o sobě rodiče před dítětem mluví škaredě a teď si ho mají předávat. To je vlastně trvalý konflikt, když to dítě je ve střídavé péči. Já to vnímám jako velké zlo pro ty děti. Jsou i výjimky, kdy právě to právě ti rodiče před tím dítětem ustojí a dokáží spolu komunikovat hezky, i když je to těžké. Když to dítě má dva domovy a musí se vždycky stěhovat a zvykat si. Tak ale jako třeba to proběhne v pokoji, ale jsou to fakt víceméně výjimky. 

Na prvním stupni bývají občas děti, které jsou hodně soutěživé. Často to bývá u sportů a soutěží, že jsou takové děti, co chtějí být nejlepší a když nejsou, tak jim to vadí. Tak je to takové náročné někdy skloubit, protože pak je všechno špatně a nedá se jim to vysvětlit. Nebo jsou tam děti, které se urazí, přestanou pracovat, protože se jim teď něco nelíbí.

My jsme jednu dobu strašně řešili to, že se nám děcka řezaly. Řezání takový jakoby že nic, že by se chtěly vraždit. Byl strašný trend řezání. Když jsme to odhalili u jednoho, tak jsme to právě řešili, jestli tam nejsou nějaké úzkosti, proč se to děje a rozebírali jsme to. Když se nám začaly poškozovat děti z rodin, kde nechci říct, že bychom to nečekali, ale není to přímo predisponovaná rodina k tomu, aby k tomu docházelo.Tak jsme o tom začali přemýšlet a přišli jsme na to, že kdo se neřeže, tak není in. Naštěstí jsme to nějakým způsobem začali odhalovat a vytahovat, tak musím zaklepat a už máme alespoň dva tři roky klid. Jednu dobu to bylo neúnosné a taky jsme řešili jestli to není třeba tím, že opravdu jsou na ně vyvíjené tlaky. 

Takže když se vrátím zpátky, přijde mi, že hodně těch děcek, které jsem potkával, kolabovaly pod tím tlakem toho systému, který byl vysoce výkonový. Vysoce nastavený na ten bulimický způsob vzdělávání, narvi do sebe maximum vědomostí, teď to vyblej při písemce a pak už je to jedno. Takže pod tímto kolabovaly. Potom jsem se potkal s nějakými formy šikany nebo chováním, které mířilo k měkčím formám šikany. Tam to bylo zajímavé, kdy se to řešilo. Bylo tam poměrně dost interakcí s rodiči a takových velmi napjatých, když se rodiče ohrazovali, že přece jejich dítě nic takového dělat nemůže. Tam nešlo o nějaké tvrdé fyzické týrání, ale šlo poměrně o výraznou ostrakizaci a odstrkování několika členů v té třídě. Takže nějakou formu lehké šikany jsem tam určitě potkal. Potom relativně často jsem se setkával s problémy ohledně návykových látek. Primárně se to týkalo dětí, které z nějakého důvodu vypadávaly z toho vzdělávacího systému, které tam nepasovaly a těmi drogami se to snažily řešit. 

Podle mého názoru vzor rodiny a bezpečné zázemí, vědět, kam patřím, na koho se můžu spolehnout, vědět, komu se svěřit, když mě něco trápí, komu můžu věřit. Když tohle žáci nemají, tak to hledají všude možně potom. Logicky potřebují někam patřit, tak si to hledají mezi svými vrstevníky, což tady ty děti z těch různých ohrožených skupin si mezi sebe pak bezproblémové děti nepustí, protože si samy nechtějí dělat problémy. Protože s nimi nebudou kamarádit, tak jim nikdo jiný nezbude než zase problémový kamarádi. Já to teď vnímám třeba v rámci romských rodin. Když přijdou do školy, tak se velmi snaží a jsou ochotní pracovat, spolupracovat, splnit to, co by měli, aby byly dobří. Ale v okamžiku, kdy stárnou a zjišťují, že nikdy nebudou plnit tady ty požadavky, ať už třeba nemají zázemí doma, nebo finanční prostředky, i když jim ta škola pomáhá, tak ta rodina je zase podpoří. Nebo nemají zázemí, respekt někde, když už to v té škole nejde. Tak si ten respekt začnou budovat tím, že udělají pózu do toho druhého extrému typu „Mě je to v podstatě úplně jedno, já budu ten, který vám ukáže.”, protože v tom se alespoň cítí nějak silný. Byť se snažili tak brzy pochopí, že v té škole nikdy silní nebudou.

I když to dnešní doba vyžaduje, nemyslím si, že je dobré, aby mezi sebou děti soutěžily. Už učím nějaký ten pátek a začala jsem učit poměrně těsně po revoluci, kdy zůstávaly věci zažité ještě z dřívější doby. Už tenkrát nám někdy někdo řekl na nějakém semináři, že není dobré, aby mezi sebou děti soutěžily. Já jsem tenkrát byla proti tomu a říkala jsem si, co je to za blbost, vždyť takové nějaké soutěže matematické, že to nemůže být vůbec na škodu. Ovšem velice brzy jsem musela dát dotyčnému za pravdu. Na jedné straně chtějí soutěžit, zejména kluci, ale myslím si, že by ta soutěživost neměla být po celou dobu. Čas od času někde ve sportu, ve zpěvu. Nebo udělat pár soutěží, kde má každé dítě možnost vyniknout. Ne takové ty soutěže, kdo nejkrásněji píše, kdo má nejlepší diktáty, kdo je nejrychlejší počtář a takhle. Protože vždycky to bylo, že někdo byl nejlepší, někdo nejhorší a taky jsme mu říkali ty seš hloupý a ty seš chytrý a takhle. Dneska mi pořád přijde, že se hodně srovnává a myslím si, že ty děti hodně mezi sebou potom řeší, kdo je nejlepší a kdo nejhorší a vznikají z toho třenice.

V páté třídě se bere člověk a bere se právě šikana a je tam toho fakt hodně. My jsme témata celkem probírali a bylo fajn, že se o tom s žáky dalo mluvit. Brali jsme to v páté třídě a třída byla fajn, ještě nebyli v pubertě, takže se nestyděli mluvit. Trošku jsme se dotkly nějakého zneužívání, nebo jsme se bavili, jestli se můžou bavit s cizími lidmi, sedat do auta s někým, nebo co když někdo cizí zazvoní a nikdo není doma, jestli mohou sedat do auta s někým, co dělat, když zaútočí pes. Takže jsme se hodně bavili a hodně to znali skrze filmy, nebo jim rodiče řekli nějaký příběh a předháněli se, aby to třídě řekli.