Podle Jakuba měli ostatní těžkosti pochopit, jaké to je mít ADHD.
P: Já jsem vždycky byl takovej trošku vyčleněnej z toho kolektivu, protože, nevím, asi jsem připadal těm svým vrstevníkům trochu zvláštní, protože se mnou asi, nevím. Asi to bylo tou nevděčností, že si asi mysleli, že jako, že jsem trošku šiblej, no. Trošku prostě blázen v něčem.
T: A čím to, že si tohle asi mysleli?
P: Tak protože, že jo, to máte ty děti, že sedí a povídají si spolu o tomto a teď já jsem tam vlítnul a teď jsem jako strašně nahlas a strašně rychle jsem něco řekl a ony úplně tak jako na mě, se tak jako na mě koukaly ty děti a prostě jako nevěděly, co s tím, že jo, nevěděly, jak se s tím vypořádat vlastně. Takže to si myslím, že je to znervózňovalo, protože nevěděly, jak na to reagovat.
T: Nevěděli, co s tou Vaší aktivitou.
P: Přesně tak. Protože ony samotný tak aktivní nebyly.
P: Myslím si, že lidé jsou k něčemu takovému, že to úplně asi nechápou, že neví, jak se k tomu postavit. Tím pádem, že když to nechápou, nedokážou se s tím nějak ztotožnit, tak proč by se mnou trávili čas, že jo, protože je to pro ně cizí. Nechápou.
T: Jak myslíte, že to vnímali teda? Vás.
P: Jako něco, čemu, co prostě je, ale proč to ten člověk dělá? Jako proč, že přece tohle je úplně jasný, proč by to někdo dělal jejda. Jako proč? Že jim to prostě pak přijde pak tak nepochopitelný.