Vojta dokázal ve třídě udělat srandu a nevadilo mu, když za to dostal poznámku.

Vojta

• Věk studenta v době rozhovoru: 19 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P:  Když jsem byl mladší, tak ty spolužáci to moc nevnímali. A byly jsme malý děti a bavily jsme se spolu. Já nevnímám žádnou změnu. Já jsem byl už od malinka komunikativní typ. Byl jsem docela společenskej a rád jsem se s těma dětma bavil a nevšiml jsem si někdy, že by někdo takový mě na to upozornil. Oni mě už brali takovýho, jakej jsem byl. A třeba s polovinou tý třídy, co já jsem měl na zakládní škole, to jsem chodil i do školky. Oni už na to byli i zvyklí ze školky. Kde jsem to teda ještě neměl diagnostikovaný. Ale už jsem byl takovej, jakej jsem potom byl i v průběhu základní školy. Takže s dětma jsem problém neměl. Děti to vnímaly. Aspoň ty menší to vnímaly jako relativně něco normálního. Nepřišlo mi, že by si na mě všimli něco zvláštního. A pokud teda jo, tak mi to nedali najevo. A rozhodně jsem nebyl odpadlík kolektivu, nebo žádný vyvrhel. Jenom kvůli tady tomu mýmu problému. Spíš právě naopak to bylo někdy tak, že jsem byl ten třídní šašek, protože já jsem byl ten, kdo dokázal udělat tu srandu, projevit se, a to ty děti měly rády. Protože ty chtěly být hodný, chtěly sedět. Nechtěly dostat poznámku, chtěly sedět v lavicích a já jsem dělal tohle a už jsem byl smířený s tím, že ta poznámka přijde. Protože jsem prostě byl takovej a věděl jsem to. A i když jsem udělal nějakou hloupost, tak se všichni smáli a říkali si: „Jo, ha, ty seš srandovní.“ A mně to bylo jedno. Já jsem z toho měl dobrý pocit, že se mi třída směje a hold jsem dostal tu poznámku. Takže tak. Kolektiv to asi bral jako relativně normálně.