Helena věřila, že díky sdílení svých emocí pomoci prevenci PPP.

Helena

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Přemýšlím o té otázce, abych pojmenovala ty emoce a ty pocity a nepojmenovávala to obecně. Jak jsem mluvila o těch nárocích a o tom tlaku na tu dokonalost nebo na ten jakýsi model, jak by to mělo vypadat podle někoho, tak určitě je to pocit beznaděje, hroznýho osamocení v tom, protože to je vlastně nemoc, která vás odizoluje nebo izoluje od všech, protože jak říkám prostě každé ráno, co se člověk vzbudí nebo každou noc, co usíná, řeší jenom to jídlo, neřeší nic jinýho, jo. Nebo takhle, já jsem to měla jako u sebe, že opravdu jako co jsem snědla, kolik jsem toho snědla. Když jsem byla ještě mladší na té střední škole, bydlela jsem ještě u rodičů, já jsem šla spát a nemohla jsem usnout, přemítala jsem právě přesně o tom, co jsem snědla, nesnědla. Třeba v jednu hodinu v noci jsem vstala a začala jsem dělat kliky nebo jsem začla dělat sedy, lehy nebo dřepy nebo cokoliv, než jsem úplně jako už u toho usnula a už jsem byla úplně vyčerpaná, tak jsem si šla teda jako lehnout a pak to šlo. Takže pocit tý beznaděje, že z toho nemůžete pryč, protože co by se stalo, kdyby jsem to přestala řešit, tak jsem měla pocit, že ze mě bude obří koule a budu úplně jako odporná nebo já nevím, jo, něco v tom smyslu. Pak pocit toho osamění v tom a pocit neustálýho tlaku na to jako vydržet a mít tu disciplínu a hlavně nepolevit, protože pak by se stalo něco hroznýho, přitom to tak samozřejmě není, no, ale asi tak. A obrovskej smutek v tom a zklamání, zklamání a smutek z toho, že mi to nejde, že nejsem dokonalá. Mám tady něco navíc. Takže asi takhle,  spousta nechci říct negativních emocí, protože všechny emoce jsou důležitý, nemůžu to brát, že jsou negativní, ale že opravdu vás přepadne ta opravdu jako. Jak už jsem to přirovnala k té láhvi skleněné na tom rozbouřený moři, tak tam je ten maličkej človíček, kterej prostě vidí ven, ale on ho nikdo nevidí jako dovnitř, protože se tam s ním háže, takže asi ten. Asi tady ty všechny emoce, ten smutek a velký osamocení tam určitě hraje obrovskou roli, což když dospělý člověk jako i maminka své dcery když bych si představila, že něco podobného by musela prožít nebo jakékoliv dítě, se kterým třeba pracuju, tak je to jako něco tak šílenýho, přímo, že se tohle jako někomu děje, tak opravdu s každým učitelem a rodičem zatřást, aby si to uvědomil, protože, jasně, dokud si to nezažijete, tak si o tom můžete číst a poslouchat to. Ale dneska právě, aby se to nemuselo prožívat, tak je potřeba to sdílet a je strašně důležitý o tom mluvit a je moc důležitý,  aby se to popisovalo, takže i díky vlastně vašemu výzkumu se to může zlepšit.