Když Emma mluvila o svém onemocnění zpětně, měla pocit jakoby mluvila o někom jiným.
Začala jsem o tom mluvit, a to si myslím, že byl naprosto zásadní krok k tomu se s tím vyrovnat a nespadnout do toho znovu. takže jsem o tom začala otevřeně mluvit. To mi pomohlo spoustu věcí vyřešit, uzavřít a dostat se přesto a teď už jsou to opravdu jenom hodně vzdálený vzpomínky, ke kterým mám odstup. Popravdě, když o tom mluvím, tak je to skoro, jak kdybych mluvila o někom jiným, protože ve mně už to nevzbuzuje vůbec ty emoce. Vůbec to ve mně nevzbuzuje úzkost, kterou isem tenkrát pociťovala, ale na druhou stranu si to pamatuju. Pamatuji si, jaká to byla zoufalost.