Vždycky dávám příklad, když někdo chodí hrát na hudební nástroj, třeba to nedochodí, nebude chodit na konzervatoř, nebude virtuóz. Bude si třeba hrát jenom pro sebe, možná ani to ne, ale prostě tam je ta zodpovědnost za něco. Musí někam pravidelně chodit, musí cvičit, musí na to myslet. Už jenom to si myslím, že člověka posiluje. Takže nejde vlastně o tu dovednost, že všechno, co se naučím, budu používat a všechno si zapamatuji. Je to důležité pak navázat na ostatní věci jako je povolání, co budu v životě prožívat. Možná každý si pomocí toho učitele nebo rodiče uvědomil, v čem má nedostatky, nebo, co mu nejde a aby to posiloval.

Žákům na prvním stupni vzkazuji, aby se snažili učit rádi, aby nepropadali do nějaké deprese. Jak to je v životě, že ten prvňáček přijde do té školy nadšený a pak mu to zevšední. Pak se to zhoršuje. Mnozí přijdou do takového negativního přístupu už k tomu vzdělávání a to bych jim poradila, aby se snažili v sobě přemoct. Aby se snažili pořád k tomu přistupovat pozitivně. Jak říkávali vždycky naši, chodit do školy je to nejlepší, co máte. Tak oni neví, že je to to nejlepší, tak aby si to v srdci tak nějak vybudovali a brali to pozitivně, optimisticky. 

Tak ono je to regulérní příprava na života základní škola, ale málokdo si to v tom věku dokáže uvědomit. Cílevědomá příprava a zpracování těch úkolů, vzdělání to je prostě ten největší vklad, ne jednotlivé vědomosti, ale ten přístup k tomu, k té práci. Tahle generace se bude pravděpodobně učit celý život, protože ten svět se neustále mění. Není to tak, jak před x lety, kdy se člověk něčím vyučil a to, co se vyučil dělal tři roky na účňáku a pak to používal celý život. To už prostě neplatí. Dneska se každý i ten poslední obor vyvíjí a člověk se musí učit pořád. Podle mě je základ, aby se žáci naučili učit. 

Mluvte s dětmi. Je to klišé, ale myslím si, že opodstatněné. Velmi málo rodičů mluví s dětmi. Myslím si, že je to potřeba. Ono to časem ustává. Já mám teď syna, bude mít šestnáct a nemá už tu potřebu si se mnou neustále o všem vykládat. Ale stále je tam ta potřeba je. Chápu, že je to těžké, že někdy na ty děti nemáme čas, nemáme chuť je ani poslouchat. Já když nemůžu, tak mám takové to poslouchání, že nevím vůbec, o čem mluví, ale zúčastněně kývám a oni mají pocit, že jim alespoň nějak ten čas věnuji. Zajímejte se o svoje děti. Rodiče, kteří děti jen přivedou na svět a nevěnují se jim, tak ty děti jsou potom nešťastné.

Rodičům vzkazuji, aby se snažili hledat ty pozitivní věci. Ta výchova musí být, přijít z práce a starat se o děti je unavující, ale zároveň je to nějaký vývoj, který nejde zastavit. Když si dokážou užít ty krátké momenty, tak se jim to vrátí, až ty děti budou dospělé, aby trávili čas se svými dětmi, ale tak, že chtějí a ne, že musí.

Jeden starý pán ředitel, kterého si moc vážím, který už ředitelem není, když jsem nastupoval, tak jsem se ho ptal, jak mám, co dělat a on říkal: „Já mám heslo: náročnost, ale laskavost.” A já si myslím, že to platí na toho učitele, i na toho žáka, i na toho rodiče. Být náročný, já jsem náročný na sebe, jsem workholik, takže hrozně prudím všechny okolo a pořád po všech něco chci. Chudáci zástupci, protože jsou nejblíž. Takže náročnost, ale na druhou stranu nemůžu být jako zvíře, musí tam být určitá míra laskavosti, slušnosti a v tom vidím to partnerství, že jsme si rovni. Já jsem ochotný s každým studentem naší školy diskutovat, laskavě diskutovat a přijmout jeho variantu, když vím, že on je náročný a když maká. Náročnost, laskavost – to bych řekl i rodičům, jestli budou takoví na své děti, tak je to správné.

Trpělivost, ale velkou – to je to, co bych jim poradila. Nám všem bych poradila, abychom nepřestávali přemýšlet o tom, co se dá a jak se to dá změnit. Znovu říkám, já si myslím, že by bylo dobré, abychom se zamysleli, co od dětí 2. stupně a výš vlastně potřebujeme. Opravdu si myslím, že nastal ten čas, zamyslet se nad tím, co všechno je potřeba, aby děcka uměly. 

Učitelům vzkazuji, aby měli rádi děti a svoji práci, aby to dělali rádi. Ve chvíli, kdy to nedělají rádi, tak ať to radši nedělají. Já se vždy dozvídám takové příběhy co, kdo nějaký učitel a mám pocit, že já znám samé výborné učitele. Ono je to asi hodně individuální a lidi potom popíšou věci ze svého úhlu pohledu. Já se bavím s učiteli a když vím, co všechno dělají, co všechno vymýšlí pro ty děti, jak se tomu věnují, jak na ně myslí, tak mě to udivuje, že tolik lidí na ně nadává. Já znám a mám kolem sebe jenom takové úžasné učitele.