Zdenka (DUSR01)

Zdenka (43 let), syn (13 let)

Zdenka si před několika lety vzala do pěstounské péče čtyřletého chlapce s poruchou attachmentu. O poruše tehdy neměla ani tušení. Chlapec se po umístění do Zdenčiny rodiny nevyvíjel dobře, jeho kalendářní věk neodpovídal biologickému ani sociálnímu. Cesta k samotné diagnóze však nebyla jednoduchá a komplikovalo ji také chlapcovo přidružené postižení – sluchová vada (komunikační bariéra). Poruchu attachmentu dokázala s jistotou rozpoznat až terapeutka, která se na poruchy attachmentu zaměřovala a která rodině velmi pomohla. Zdenka si postupně k chlapci, jenž si zažil raná traumata, našla cestu. 

Příběh Zdenky

Zdenka je pěstounkou chlapce s poruchou attachmentu v kombinaci se sluchovým postižením. Chlapce má v pěstounské péče od čtyř let.  Záhy po příchodu do pěstounské rodiny hoch začal reagovat velmi negativně na jakýkoliv pokus o bližší vztah (problémy v sociálním vývoji a chování, nezvládnuté emoce, afektivní záchvaty, poruchy spánku, neustálé vyžadování pozornosti a tak dále), navíc si prožil dva roky v dětském centru. Jako značně problémová se jevila i komunikace, ve čtyřech letech odpovídala úrovni ročního dítěte.

Zdenka neměla ponětí o tom, že její chlapec vykazuje projevy syndromu CAN, i když tušila, že jeho dosavadní život ho musel nutně poznamenat.  K odhalení poruchy attachmentu se Zdenka dopracovala postupně. Nejprve zkontaktovala dětskou psychiatričku, která chlapci diagnostikovala ADHD. Zdenka se však s touto diagnózou neztotožňovala. Teprve přes ostatní pěstouny se dozvěděla o možné poruše attachmentu. Potvrzení této poruchy nebylo snadné, neboť v České republice se tehdy poruchami attachmentu zabývalo poměrně málo terapeutů. Zdenka hovoří jako o velikém štěstí, že se jí podařilo najít terapeuta, který se specializoval na psychoterapii poruch attachmentu a jenž navíc ovládal znakový jazyk. 

Zdenka byla zpočátku zaskočená, bála se, že dítě se syndromem CAN nezvládne. Díky spolupráci s terapeutem, a především velké motivaci hochovi pomoci se postupně naučila se synem pracovat. Začala intenzivně studovat v odborné literatuře, informace čerpala mezi ostatními pěstouny, ale také zkontaktovala známé v Americe, kde je výzkum o duševním zdraví na pokročilejší úrovni. Zdenka využila svých bývalých zkušeností s neslyšící komunitou, kde se naučila znakový jazyk, čímž rychleji dokázala zbourat komunikační bariéru mezi ní a chlapcem. Dnes se chlapec domluví jak znakovým jazykem, tak mluveným slovem a při dodržení zásad komunikace s člověkem se sluchovým postižením je komunikace s ním bezproblémová. Zdenka dodává, že nebýt sluchadla, tak okolí nemá šanci poznat, že chlapec má sluchovou ztrátu.

Ostatním rodičům by doporučila pohlížet na své dítě jako na celek. Je důležité soustředit se na to, v čem jejich dítě vyniká a v tom ho podpořit. Samotná diagnóza je druhotná, je potřeba hledat cesty a způsoby, jak dítěti pomoci, nepodlehnout negativním myšlenkám.

Zdenka se usilovně snažila, aby se syn naučil ovládat emoce natolik, aby to bylo přijatelné pro společnost. Přála si pro něj dobrý start do dospělosti, aby dokázal převzít zodpovědnost nad svým chováním a v rámci možností dokázal ustát samostatný život.

Příspěvky