Robert
- Věk rodiče v době rozhovoru: 46 let
Robert žije společně s přítelkyní v Praze. Se svou bývalou partnerkou se rozešli a mají spolu dvě děti, syna a dceru. Synovi bylo diagnostikováno lehké ADHD. V synově raném dětství si Robert u syna žádných projevů ADHD nevšiml. Přičítal to určitou mírou tomu, že i on má určité symptomy ADHD a tak tyto projevy považuje za normální. Radkův syn se vyznačuje velkou citlivostí ve vztazích, proto těžce nesl rozchod rodičů. Robert hodnotil vztah se synem jako šťastný a spokojený. Krátce zmínil, že je ve výchově potřeba pouze větší trpělivosti a tolerantnosti. Dále hovořil o negativních zkušenostech se školským systémem, především o nepochopení potřeb dětí s ADHD ze strany pedagogů a vedení školy. Naopak pozitivní zkušenosti měl Roberts psychology. Byl spokojen s jejich radami ohledně výchovy dětí s ADHD.
Více o Robertovi
Robert hodnotil vzájemné soužití se synem jako spokojené a syna jako dobře zvladatelného. Když pozoruje psychické fungování a chování svého syna, uvědomuje si, že on sám má pravděpodobně lehkou formu ADHD. Proto má pochopení pro synovu netrpělivost při učení. Robert se na jednu stranu snaží být ke svému synovi trpělivý a tolerantní, na druhou stranu k němu přistupuje jako k jakémukoliv jinému dítěti.
Robert popsal svého syna jako velmi nadaného na sport. Užívají si spolu lezení na skály, ping-pong a další sporty. Bohužel chlapec díky ADHD nevydrží u sportovních koníčků příliš dlouho. Robertcharakterizoval svého syna jako snadno zranitelného ve vztahových záležitostech. Rozchod rodičů nesl chlapec velmi těžce, objevily se myšlenky na sebevraždu.
Robert dále hovořil o pozitivních zkušenostech s psychology. Psycholožka ochotně vysvětlila příčiny symptomů ADHD a také to, jak správně k dětem s ADHD přistupovat. Medikace syna nebyla nikdy zapotřebí.
Se školským systémem měl Robert zkušenosti negativní. Syn, dle jeho názoru, potřeboval osobního asistenta, ale škola odmítala ohledně tohoto tématu komunikovat. Nebyla zde ani snaha o adekvátní pedagogický přístup.
I přesto, že se synovi ve škole v prospěchu nedaří, snaží se u něj Robert budovat silnou sebedůvěru. Pomáhá mu v hledání cesty, jak život s ADHD zvládat. Ohledně budoucnosti má Robert obavu, že bude mít chlapec v dospělosti obtíže s hledáním vhodného zaměstnání.
Na závěr rozhovoru si přál Robert vzkázat pedagogům, aby využívali poznatky odborné literatury o ADHD v praxi. Nejdůležitější mu přišla spolupráce a komunikace mezi rodiči a pedagogy. Dále by si přál, aby se spolužáci a vrstevníci syna naučili mít vůči projevům ADHD toleranci.
Audio a video
