Zpět na Komunikace rodičů se školou

Robert ve škole mohl vysvětlit, jak syn věci prožívá a čím je důležité se u něj zabývat.

Robert

  • Věk rodiče v době rozhovoru: 46 let

Textová verze


P: Já zase nemůžu je moc zásadně kritizovat. Protože mně vždycky přišlo, když jsem tam přišel a popsal jsem, jak to vnímám já ze strany toho syn a jaké to má dopady do reality, kterou on si prožívá. Oni pochopili, že je to důležitý řešit a byli jsme vždycky schopni se na něčem domluvit. Takže nemůžu říct, že by to byla špatná zkušenost, že by mi řekli: „Ne, tak to prostě dělat nebudem.“ Vždycky projevili velikou snahu a velkou motivaci. Nemůžu říct, že to byla blbá zkušenost, ale ta blbá zkušenost byla spíš vždycky z toho, že mně přišlo, že já absolutně neznalej školství a pedagogiky, já jsem říkal, jak si myslím, že oni by se měli chovat nebo jak by měli k tomu dítěti přistupovat,  já jsem vždycky dával příklad: „Podívejte se, já prostě mám v týmu 100 lidí a taky každej z nich je jinej a na každého platí něco jiného, tak se ke každému taky musím chovat individuálně.“ Spíš mě jako překvapilo, že nemaj základní znalosti o tom, že jsou různý děti, každý se nějak liší a že prostě hold musej ke každému tomu dítěti přistupovat jinak.


Další zkušenosti:

Syn Kláry se na běžnou základní školu dostal díky inkluzi.

Julie popisuje neústupnost v rozhodnutí paní ředitelky, když dostal syn dvojku z chování

Robert ve škole mohl vysvětlit, jak syn věci prožívá a čím je důležité se u něj zabývat.

Klára s učitelkou syna komunikovala přes email a deníček.

Petra byla ráda v telefonickém kontaktu s třídní učitelkou i asistentkou svého syna.

Robert si přál, aby s ním učitelé komunikovali nejen na třídních schůzkách.

Pro Roberta bylo důležité, aby učitelé rozuměli projevům ADHD a jednali se synem individuálně.

Eva vnímala, že diagnózu ADHD někteří učitelé nepřijímali.

Michaela potřebovala od učitelky vysvětlení, proč jí nefunguje spolupráce s jejími dětmi.