Zpět na Komunikace rodičů se školou

Eva vnímala, že diagnózu ADHD někteří učitelé nepřijímali.

Eva

  • Věk rodiče v době rozhovoru: 41 let

Textová verze


P: S touto paní učitelkou byly stabilní problémy, i na těch třídních schůzkách mi dávala najevo á to jste vy. Když jsem říkala, že dcera má problémy tak mi odpovídala takový poznámky typu: “Tohle na mě neplatí a s tímhle na mě nechoďte, s tímhle si na mě nepřijdete? Tyhle řečičky a tohle vám nežeru.” Takže jsem pochopila, že takhle to má, že takhle to asi mít bude a že je určitý procento učitelů, který to takhle mají. Nepřijali to a nepřijmou to. Já si z mý zkušenosti myslím, že je jich menšina. Že je jich opravdu menšina. I dneska se stane, že paní učitelka zase je to okrajovější předmět na výtvarku, řekne uštěpačně dcera, když někoho pošle za dveře: „Tebe poslat nemůžu, ty na to máš papíry.“ A nějakým způsobem ji vlastně shodí před celou třídou: „Jo, to víš, že jo. Ty máš papíry. Ty máš výmluvu, viď? Tebe nemůžu ani poslat za dveře.“ Což je pro dceru psychicky náročný.


Další zkušenosti:

Syn Kláry se na běžnou základní školu dostal díky inkluzi.

Julie popisuje neústupnost v rozhodnutí paní ředitelky, když dostal syn dvojku z chování

Robert ve škole mohl vysvětlit, jak syn věci prožívá a čím je důležité se u něj zabývat.

Klára s učitelkou syna komunikovala přes email a deníček.

Petra byla ráda v telefonickém kontaktu s třídní učitelkou i asistentkou svého syna.

Robert si přál, aby s ním učitelé komunikovali nejen na třídních schůzkách.

Pro Roberta bylo důležité, aby učitelé rozuměli projevům ADHD a jednali se synem individuálně.

Eva vnímala, že diagnózu ADHD někteří učitelé nepřijímali.

Michaela potřebovala od učitelky vysvětlení, proč jí nefunguje spolupráce s jejími dětmi.