Zpět na Komunikace rodičů se školou

Syn Kláry se na běžnou základní školu dostal díky inkluzi.

Klárka

  • Věk rodiče v době rozhovoru: 45 let

Textová verze


P: A odklad nám právě nedoporučili z poradny, protože byl hodně chytrý. Nemělo smysl, aby šel až v osmi, ale doporučili nám speciální školu, takže chodi zase dál do školy speciální. Tam se učil podle normálního vzdělávacího programu, ale bylo tam jenom 13 dětí ve třídě, měli sdíleného asistenta a paní učitelka na něho měla čas. Takže jsme ho nechali, já jsem ho tam chtěla nechat  3 roky, ale měl samé jedničky, úplně bez problémů. Po třech letech jsem si myslela, že by mohl přejít na běžnou základní školu, ale nechtěl. My  jsme to respektovali. Takže tam zůstal ještě do konce čtvrté třídy. A potom se rozjela inkluze a na základě té jsme požádali, aby mohl být přeřazený na běžnou školu. Nejdříve nám to pan ředitel vůbec nechtěl dovolit. Měli jsme spolu 3 schůzky. A já už jsem říkala, že už to vzdám. On mi potom řekl, že mi ho tam musí vzít, protože je to spádová škola, ať já se rozhodnu, jak se rozhodnu. A pořád mě tak strašil, že on měl samé jedničky předtím, že bude mít trojky, čtyřky, že to nedá.Nakonec, protože on už nechtěl na té původní škole být, už se tam necítil dobře, byl fakt chytřejší, než ty ostatní děti. Už mu to začalo v té čtvrté třídě vadit, už ten rozdíl se tam ukazoval více. Tak přešel a vlastně pětku absolvoval. Na konci měl jednu dvojku z matiky, ještě v půlce šesté třídě měl 3 dvojky a teď zase a to je jako vinou léků a takových věcí měl jednu trojku už. Ale na to, že je šesťák jedna trojka to mají i normální děti. Tak to tak nehrotíme.


Další zkušenosti:

Syn Kláry se na běžnou základní školu dostal díky inkluzi.

Julie popisuje neústupnost v rozhodnutí paní ředitelky, když dostal syn dvojku z chování

Robert ve škole mohl vysvětlit, jak syn věci prožívá a čím je důležité se u něj zabývat.

Klára s učitelkou syna komunikovala přes email a deníček.

Petra byla ráda v telefonickém kontaktu s třídní učitelkou i asistentkou svého syna.

Robert si přál, aby s ním učitelé komunikovali nejen na třídních schůzkách.

Pro Roberta bylo důležité, aby učitelé rozuměli projevům ADHD a jednali se synem individuálně.

Eva vnímala, že diagnózu ADHD někteří učitelé nepřijímali.

Michaela potřebovala od učitelky vysvětlení, proč jí nefunguje spolupráce s jejími dětmi.