Pro Honzu bylo náročné navazovat vztahy ve třídě. Měl kamarády spíše mimo ni.
Textová verze
P: Je to takový paradox. Já ve třídě mám asi 3-4 kámoše. Ale po zbytku školy mám minimálně takovejch dobrejch 20. Jsou v nižším stupni, ve vyšším stupni. Já se kámoším mimo moji třídu, se kámoším hlavně s děckama. I dokonce z nový mám kámoše.
T: A čím bys řekl, že to je? Že ve třídě jsou jenom 3 a potom po škole jich je hodně?
P: Nevím. To vám teda neřeknu, to nevím.
T: Jakože v tý třídě to jde nějak hůř navázat ty kamarádský vztahy?
P: Jo, tam to jde hůř, protože tam jsou jiný elementy, který na sebe přitahujou více tý pozornosti. A více lidí se s nimi chce kamarádit, protože vypadají nabušeně, ale přitom nejsou nabušený. Třeba tam je kluk v naší třídě kluk, kterej dělá strašnej bordel v hodinách. To je takovej ten největší element. Všichni se ho bojí. A von mi dělal, že jsem – že mi házel odpadky do aktovky. Řekl jsem to třídní, od tý doby to nedělá. Von vypadá jako nabušeně, ale přitom není.
T: Že to tak maskujou.
P: No, přesně. Maskujou se.
Další zkušenosti:
Pro Honzu bylo náročné navazovat vztahy ve třídě. Měl kamarády spíše mimo ni.
Dia vnímala, že jejich třídní kolektiv byl rozdělený na různé party.
Podle Jakuba měli ostatní těžkosti pochopit, jaké to je mít ADHD.
Vojta dokázal ve třídě udělat srandu a nevadilo mu, když za to dostal poznámku.
Marco do sedmé třídy do kolektivu nezapadal.
Honzu brali kamarádi jako akčního člověka.
Dia se dokázala vžít do problémů jiných.
Vojta uměl díky své emocionalitě druhé lépe pochopit a pomoct jim.
Marcovi pomohla terapeutická skupina v oblasti navazování kamarádských vztahů.
