Tom (DUSR07)

Tom (35 let), syn (7let)

Tomův syn měl diagnostikovanou narušenou komunikační schopnost. Syn měl problém nejen s komunikací a porozuměním, ale i v rámci sociálního kontaktu. Na zlepšení synova zdravotního stavu Tom usilovně pracoval společně s odborníky (logoped a speciálně-pedagogické centrum).

Příběh Toma

Na netypické chování Tomova syna dlouhodobě upozorňovalo okolí. Projevovala se u něj nespolupráce a odmítání autorit. Ale Tom vše přikládal synově individuálnímu vývoji a připadalo mu, že je vše v pořádku.

Zpětně si Tom uvědomoval možné první příznaky potíží už v raném dětství, když syn byl ještě ve třech letech zcela neverbální. Na mluvené slovo reagoval pouze pláčem nebo smíchem, což byly veškeré jeho projevy. Tom se se svými obavami obrátil na pediatra, který syna vyšetřil. Následovalo vyšetření u klinického logopeda, a také započala intenzivní spolupráce se speciálně-pedagogickým centrem, v rámci které syn absolvoval doprovodná vyšetření, jako například psychologické či EEG vyšetření. 

V době rozhovoru syn stále docházel k logopedovi, se kterým pracoval na zlepšení komunikačních schopností. Tom zmiňoval náročnost logopedické péče, se kterou se pojila každodenní domácí cvičení a další aktivity, která bylo nutné se synem absolvovat. Tom hovořil o tom, že svého syna bere takového, jaký je. S diagnózou se pro něj nic nezměnilo. Uznával ale, že jisté obavy o synovu budoucnost má. Měl starost, aby syn mohl žít plnohodnotný život a neodlišoval se od svých vrstevníků.

Přestože si Tom cenil profesionality odborníků pečujících o děti s duševním onemocněním, uvítal by změny v celém systému zdravotnictví – hovořil o tom, že rodiče dětí s duševním onemocněním potřebují okamžitou podporu, ale reálně na pomoc musí počkat i několik měsíců.

Příspěvky