Překvapilo mě, že ze začátku si děti hrají v tělocvičně a je to zaměřené na rodiče, aby spolu komunikovali po dobu sedm minut poprvé a po dobu sedm minut po druhé. Chvilku jsem si říkala, proč vlastně, vždyť to má být hlavně pro tu dceru a proč máme těch dvacet minut skoro mluvit jen my dva s manželem. Potom mi to zpětně dávalo smysl, že vlastně máme prostor na to prokomunikovat různé věci, problémy a potřebujeme fungovat my dva, abychom potom mohli fungovat s dětmi a nějak to všechno dát dohromady. Nicméně ze začátku mě to hrozně překvapilo.

Příjemné bylo ukončení toho sezení dešťovou vlnou. Byli jsme v kruhu a posílali jsme si takovou vlnu, při které jsme měnili zvuk, který jsme dělali buď rukama, nebo nohama. Tak to mě překvapilo, jak se vlastně děti úplně automaticky zklidnily. Automaticky začaly dávat pozor a jelo to opravdu plynuje. Ten efekt hromadného zakončení v klidu a míru mě hodně překvapil. Také mě překvapila ta snaha všech rodin tam opravdu chodit pravidelně a pokaždé, když to bylo možné. Překvapilo mě, že mě zamrzelo, když jsme tam někdy nešli. Původně jsem si říkala, že tam půjdeme jednou, pak ne, pak jednou, nechtěla jsem se úplně zavazovat, ale nakonec jsme to měli rádi. 

Co se týká těch rodičovských setkání, tak to bylo taky pěkné. Holky si na to hraní taky zvykly a už se těšily, že si půjdou pohrát s těmi slečnami, co tam byly na hlídání. Rády si tam kreslily a pořád na to vzpomínají, že křeslili s těmi slečnami. Tak to bylo super. Moc se mi líbila třeba ta přednáška pro rodiče. To mi přijde, že byl velký přínos. My jsme měli zrovna téma o šikaně, takže to bylo pěkně zpracované. To se mi taky hodně líbilo. Potom to hraní rodiče s dítětem nad těmi bedýnkami s různým materiálem, tak na to se holky vždy těšily. To bylo hodně oblíbené. Mě se líbilo to společenství, my jsme si tam prostě s chlapama sedli a povídali, to bylo příjemné, že člověk poznal i příběhy ostatních chlapů a vy jste zase povykládaly jako ženský. Takže jste si tak nějak řekly, co je nového a jak to každý má – to bylo dobré. 

U určitých částí toho programu jsem si ze startu říkal, to nebudu dávat a ke konci jsem si to vlastně užíval. Třeba to kreslení, to vždycky byla švanda, že jsme vymysleli, co s tím bude a říkám, tady budeme kreslit, pokaždé jiný obrázek. A potom člověk obcházel, jak se to tam nalepilo a říkám, kdo co vymyslel, jak kdo nakreslil ten počáteční tvar a každý to v té fantazii probral jinak. Tak z toho jsem byl překvapený, že v uvozovkách taková blbost, ve velkých uvozovkách a jak mě to bavilo. Nejsem úplně příznivcem hromadného zpívání a na konci jsem si s radostí zazpíval tu FASTovou písničku a to samé ke konci ten déšť, to dupání a šustění. Tak to ze startu říkám, no tak nevím a na konci to prostě člověka pohltilo. Takže si myslím, že ten FAST je dobře udělaný program: chvíli rodina, chvíli všichni, chvíli jenom chlapi a že za ty tři hodiny to vždycky tak uteklo, že mi ani nepřišlo, že to byly tři hodiny.

Určitě bych nechala aktivitu jeden na jednoho, jak jsem sedm a půl minuty mluvila já, sedm a půl minut mluvil manžel, tak jsem se dozvěděla tolik věcí. Bylo to moc příjemné. Pak bylo moc fajn, jak dcera přišla z toho setkán mladých, a povídala, co tam zažila, s kým si tam povídala, co tam dělali, protože pro ni to bylo velmi nové. Bylo to takové moc milé, že někam zase patřila do skupiny, kterou fakt předtím neznala. Byla tam uměle včleněna, no chválila si to. Pak bych možná víc specifikovala skupinky, rodičovské skupinky maminek a rodičovské skupinky tatínků. Víc bych asi kladla důraz na specifikování témat. I když nevím úplně podstatu této aktivity, tu neznám a žádná skripta jsem k tomu nečetla. Spíš bych víc objasnila, o čem se budeme bavit, protože to vždycky bylo otevřené. Mohli jsme se bavit o tom, co my potřebujeme, o čem bychom se chtěli bavit, aby nám v tom bylo příjemně. Tohle bych možná víc specifikovala.

Líbilo se nám, nebo tak, ještě nikdy se nám nestalo, že bychom přišli na nějakou aktivitu a první bylo jídlo. Takže to byl zajímavý koncept a vlastně to byl celkem nový zážitek, který byl za nás fajn, protože člověk přišel a tak nějak se i tím jídlem dostal do režimu. Takže to bylo zábavné. To bylo příjemné. Za mě, co se týká dalších aktivit, já bych za sebe šel možná do větší hloubky nějaké příběhy, které jsme tam četli a o kterých jsme se bavili, mně přišly jako až moc primitivní a mohly být komplikovanější. Bylo to na mně příliš jednoduché. Byly fajn časy, které jsme strávili s partnerem a když tam nebyl, tak s někým jiným. Přiznám se, že je to obecný problém chlapů, když není nějaké téma, tak začít o něčem mluvit a ideální je mít nějaké téma. Lehčí je se vyjádřit ke konkrétnímu tématu než si sednout a říct, co dneska probereme. Takže já bych tam dal nějaké téma, o kterém se teda bavte. Než jsme na to téma někdy přišli, tak bylo chvíli trapné ticho. Za mě bych tam dal nějaké téma, kterým by se ti chlapi, když jsou spolu v té skupině, zaobírali. Potom s dcerou jsme byli spolu jenom jednou, protože většinou to měla na starosti manželka a my jsme spolu byli až naposledy, když moje žena nemohla přijít. To byl hezký zážitek. Už nevím, co jsme řešili, ale bylo to rychle vyřešené, protože jsme se o tom už dřív bavili. No a co se týká těch různých her a aktivit, které byly na začátku a na konci, tak to bylo pro nás zábavné. Z toho jsme si dělali trochu srandu, jako třeba luskání prstů a tady to. Prostě jsme si to užívali jako v americkém stylu. Prostě jsme to brali tak, jak to bylo.

Tazatel: Je něco, co bychom měli určitě zachovat?

Jana: Určitě bychom měli zachovat ty lístečky pro rodiče a děti, jsou moc zajímavé. Mně se líbila i ta aktivita, jak jsme dostali vždycky na začátku příběh na kartičce a měli jsme se ve skupince s těmi dětmi, ne s mými, ale s těmi jinými, k tomu vyjádřit. To se mi opravdu moc líbilo, že jsem tam slyšela názory vrstevníků, slyšela jsem i názory jiných rodičů. Toto určitě bylo moc zajímavé, to určitě ponechat. Myslím si, že všechno bylo takové, že to dávalo smysl.

Pro mě je to vděčnost, že jsme se mohli zúčastnit a vděčnost taky té škole, že do toho šla a že tomu věnovali hodně času. Myslím učitelé, pan ředitel, lidé okolo, ale hlavně to cítím u těch učitelů, že pro ně to bylo časově náročné a že tomu věnovali energii. Cítím vděčnost vůči nim a vůči celé škole, že jsme se mohli zapojit a další pocit je radost. Radost z toho, že jsme se stali takovou základní buňkou a součástí základu těch aktivních rodičů žáků prvních tříd, můžeme na to kdykoliv navázat. Já mám z toho takovou radost směrem k dceři, že ona se na tu školu lépe adaptovala a podle mě se cítí víc sebejistá.

Jaký mám pocit z projektu FAST… Tak prvotní pocit byl zvláštní, spíše jako nevědomost z toho, kam že to jdu. Byla to obava, chvilku přetrvával stud, jestli můžu něco říct, nemůžu něco říct, neznám ostatní rodiče, patřím vůbec tam. To je pořád ta obava. Pak to přecházelo v příjemný pocit, kdy někdo se o mě postará, nachystá mi jídlo. Pak mi vždycky řekne, s kým mám co dělat a ještě nás pochválí. Takže takové ocenění.

Celkový pocit z programu je určitě pozitivní a nelituji, že jsem se do toho zapojila. Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost se něčeho takového zúčastnit. Trošku mě teda mrzelo, že se neúčastnil můj manžel, protože i pro něho by to asi bylo zajímavé, ale vím, že on by se takhle nedokázal vyjádřit před ostatními lidmi. To vím. Takže určitě já toho nelituji a jsem ráda, že jsem mohla být součástí tohoto programu. Vím, že to byl přínos i pro mě i pro mého syna.

Obecně ten můj pocit z toho byl velice pozitivní. Opravdu se mi líbilo, že nám to jako rodině dalo společný čas bez toho aniž by každý odbíhal k nějakým běžným činnostem a povinnostem, které musí dělat. Potom mi přišlo, že to mělo stmelovací efekt pro komunitu školy a rodiče dohromady. Takže pro mě ten výsledek je velmi kladný a to jsem to na začátku nečekala. Šla jsem tam spíš s tím, že to teda nějak zvládneme, protože tam dcera chce chodit a protože tam budou chodit ostatní. Tak jí to nemůžeme udělat, že bychom si na to neudělali ten čas, ale byla jsem na závěr příjemně překvapená. 

Vlastně všímali jsme si, že jednotlivé části programu mají určitý smysl. Třeba hra dítěte s jednom z rodičů, kdy si s ním rodiče hraje stylem, že ho nevede, a to dítě samo kreativně tvoří hru. Toho rodiče do toho vtáhne samo. Bylo to super v tom, že jsem měla prostor nějakých deset minut na to, abych si hrála pouze já s dcerou a abych se věnovala jen jí. Protože tím, že máme čtyři děti, tak je to doma téměř nemožné. Teď díky FASTu jsme to začali doma dělat a díky tomu, že jsme se v jedné skupince bavili o tom, jak dělit vlastně ten čas mezi sourozence. Tak jsme začali dělat to, že trávíme čas, kdy oba rodiče jsou s jedním dítětem sami alespoň půl hodiny týdně. Ta hra nám k tomu dala podnět. Zjistili jsme, že díky šarádě pocitů děti začaly více o emocích mluvit a že začali více říkat, že jsou rozzlobení, že jsou smutní a že je něco trápí. To mi přišlo, že to tak dřív nebylo. Alespoň ta nejstarší začala víc mluvit o svých pocitech.

Co jsme si z toho hlavně odnesli je takové naleznutí rodinné aktivity. Ne vždy se nám daří se takhle celá rodina sejít u stolu a třeba hrát nějaké hry, nebo dělat takové společné aktivity. Na tom FASTu, tam jsme se na to víc naladili a teď se nám to daří i víc doma. Koupili jsme si nové deskové hry, a to nás baví. Teď v době adventu jsme plnili takové úkoly, co jsme si našli takovou výzvu od jedné slečny a dělali jsem to vždycky spolu. Každý večer jsme luštili.

Tazatel: A teď vlastně s tím odstupem času vnímáte, že to má nějaký přesah ten program? 

Jana: Určitě ano. Když teď takto zpětně vidím situace, srovnávám svou mladší dceru s tím, jak probíhala puberta u jejího staršího bratra, který se účastnil FASTu, zjišťuji, že u ní probíhá podobně. Když srovnám ty názory a reakce, uvědomím si, že to je prostě součástí tohoto věku. Takže vím, že nemám tyto starosti sama, což mě povzbuzuje a dodává sílu pokračovat dál. Vidím, že moje děti jsou normální a tyto výzvy čelí většina rodin.

Rodiče jděte to určitě vyzkoušet, protože pocity z toho jako za nás jsou prostě veskrze pozitivní. Je to přínosné a kdykoliv prostě řekneme FAST, tak to bylo super. To byl takový kurz, tábor, prostě také vynětí, že se to fakt povedlo. Potkali jsme se tam s cizími lidmi, tak nás to perfektně přiblížilo k té škole a s některými rodiči, nebo spíš maminkami proběhla i poté nějaká akce. Teď jsem zrovna potkal jednoho z tatínků, tak jsme si pokecali, takže nějaké přátelství, si myslím, že se tam jako navodily. Jděte do toho, má to smysl. 

Rodičům vzkazujeme, aby se nebáli a šli do toho! Aby strávili čas společně, je to požehnaný a důležitý čas pro všechny členy rodiny. Samozřejmě ten FAST trošku nahradí, že nemusíte myslet na tu organizaci. Někdy je to fajn, že člověk v takovém shonu může vypnout a nechat tu organizaci na někom jiném. Ten program je dobrý, jak je daný. Někdo to vymyslí a vy jste tam jako účastník. Pokud to člověk přijímá, tak z toho může jen čerpat. Češi se těch věcí bojí a často cítí strach, aby to nebylo trapné a tak dál. Nebojte se vyjít z komfortní zóny, budete jedině čerpat.

Vzkázala bych jim, aby se nebáli do toho jít. Aby využili té možnosti komunikovat s vyučujícími, kteří se o jejich dítě starají docela dlouhou dobu dopoledne i odpoledne. Aby využili tu dobu a navázali s nimi jiný kontakt než vyučující a dítě. 

Když se do toho programu zapojí, aby se tomu otevřeli a nějakým způsobem využili všechny šance, co tam jsou. Až už se do toho zapojí, měli by toho využít naplno, vytrvat a získat co nejvíce z toho, co jim nabízí. Není to jen o tom, že si splní absolvování programu, ale pokud tam už chodí, měli by ten čas skutečně efektivně využít a profitovat z toho co nejvíc.