Na FAST jsme byli pozvaní jako rodiče žačky první třídy. Byla to pro nás novinka, protože se jedná o naše nejstarší dítě ze tří dětí. Mě se myšlenka začlenění do školy jako takové líbila už od začátku. Také to, že se takto navzájem propojíme s rodiči. I když se s většinou rodičů známe už ze školky. Můj manžel je velmi časově vytížený. Takže to moc realisticky neviděl, ale nechal se ukecat a už po prvním setkání byl naprosto nadšený. Moc se nám oběma líbilo rozvržení u prvního setkání. I když je pravda, že první setkání bylo náročné, jak to bylo rozkouskované a u těch dalších už člověk věděl, co ho v jednotlivých částech čeká. 

Já jsem na prvním setkání byla sama s dětmi, protože manžel byl pracovně pryč a bohužel to nešlo už změnit. Bylo to náročné, protože mladší dítě je hodně energické a neposedí. Takže vlastně dělat jakékoliv aktivity se starší dcerou, která do školy chodí bylo poměrně náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nicméně už na tom prvním setkání mi přišlo, že to může být fajn a že stojí za to tomu věnovat ten čas. Zkusila jsem chodit na všechna setkání, což se nám víceméně povedlo. Možná kromě nějakého týdne, kdy proběhla nemoc. Bylo to zajímavé sledovat ten postup, protože poprvé tam člověk šel a nevěděl o co půjde, nikoho jsme neznali, nic jsme netušili. Když tam člověk přišel podruhé, potřetí, počtvrté, struktura se opakovala, byly tam pořád ty samé aktivity a pro ty děti to bylo uchopitelné. Přesně věděly, co bude následovat a těšily se. U nás se dcera těšila z týdne na týden, že zase bude FAST a že půjdeme. Takže to bylo hezké sledovat. Postupně začala vznikat komunita rodičů, kteří se poznali. Když jsem přišla do školy, vyzvednout dceru z družiny, tak najednou tam člověk přišel a na všechny mával, každého pozdravil, s každým prohodil pár slov. To tam na začátku vůbec nebylo, protože jsme se skoro neznali. Tak to bylo super. Zároveň děti mezi sebou začaly víc fungovat jako taková jedna skupina. Bylo vidět, že už se znají včetně různých sourozenců, tak to bylo takové živelnější a hodně spontánní. Myslím, že se to hezky projevilo na tom závěrečném setkání, kde bylo slavnostní ukončení, taková oslava a vlastně se to rozjelo v takovou party, že bylo problém děti nějak utnout. Ony si to fakt užívaly, řádily. Všichni si povídali a prostě to byl takový večer, který by mohl klidně pokračovat dvě tři hodiny.

Ze začátku to bylo takové rozpačité, protože tam jsou ty rituály, ale ke konci jsme se tam vlastně všichni těšili. Děti se ptaly, kdy už bude středa. Ve středu se těšily, a aniž bych to očekával, tak já jsem se taky těšil. Přestože jako to bylo spoustu nových tváří. Já jsem ani ke konci nebyl schopný vyjmenovat, kdo ke komu patří. Ale mělo to dobrou atmosféru. Splnilo to si myslím cíl FASTu. Mou představu o tom, aby se rodiče seznámili, čas pro celou rodinu, pro prvňáčka i pro rodiče tu školu nějak nacítit. Potom část, která byla věnovaná vždycky tomu rodiči s tím školáčkem. Dál dospěláci, jenom chlapi jsme se potkávali a tím, že jsme všichni měli dítě stejného věku, tak se téma točilo hlavně kolem výchovy dětí. Takže se smysl toho FASTu naplnil maximálně a my jsme byli spokojeni. Ke konci jsme si říkali, že 12, 16 setkání by vůbec nevadilo a velmi rychle jsme si zvykli, že je středa, super jdeme na FAST.

Mě láká poznávat se s jinými lidmi. Já jsem si představovala, že FAST je zaměřený na prohloubení vztahu rodič se synem, a to mě velice lákalo. Takže jsem manžela ukecávala a prosila, jestli by se zúčastnil a on nechtěl.  Potom jsem psala dotaz, jestli by nevadilo, kdybych jezdila sama bez manžela, protože vím, že lámat někoho do něčeho, co mu není příjemné, není dobrý. Přišla odpověď, že samozřejmě můžu i bez manžela, takže jsem byla ráda a šla jsem do toho. Bylo pro mě velice zajímavý vyjadřovat svoje názory takhle před cizími lidmi, který neznám. Mně se třeba moc líbilo poslouchat názory synových vrstevníků během skupinek s dětmi. To pro mě opravdu bylo velice zajímavý. Tam jsem pochopila, že asi ti vrstevníci mají názory zhruba stejné jak můj syn, nebo mladší dcera. To pro mě byl opravdu hodně velký přínos, takže já určitě nelituju. Doporučovala bych to všem. Já jsem jezdila opravdu na všechny setkání a nevynechala jsem jedno jediný, protože jsem si řekla, že je to taková jedinečná šance a opravdu pokaždý jsem si něco odvezla. Já jsem opravdu spokojená. 

Je to zajímavý projekt. Zároveň si uvědomuji, že my se doma o těch věcech, které se rozebírali během FASTu, bavíme celkem běžně. Takže pro nás to nebylo nic nového. Bavíme se i o takových tématech, který se tam probíraly, například nějaký témata pro mladý jako je homosexualita a tyto záležitosti. My se o tom bavíme celkem hodně. Pro nás to nebylo úplně takové, jak pro rodiče, kteří se s tím dítětem o tom baví poprvé. Jinak bylo zajímavé se tam potkat s různými novými lidmi. S některými se samozřejmě známe z města a s některými jsme se neznali vůbec. Bylo příjemný se s těma lidmi takhle potkat.

● Hana se po programu FAST ve škole cítí jako doma.

Já si myslím, že jsme komunikovali s paní učitelkou v pohodě už předtím. Spíš se po FASTu ta škola zdála dvakrát tak přátelštější a člověk se tam cítil jinak. Jakože je pravda, že jsme tam byli víc doma než předtím jenom na třídní schůzky, nebo když byl nějaký problém. Teď to nám to připadalo jako přátelské prostředí a ta atmosféra byla jiná. S paní učitelkou jsem neměla předtím problém, ale bylo to takové formálnější, teď to bylo takové volnější ta komunikace.

FAST nejvíc ovlivnil nastavení mě a mého muže vůči škole. Máme určitě větší chuť se teď podílet na tom, co se tam děje. Naši dceru si myslím program FAST hodně otevřel, protože je taková, že potřebuje čas a nejdřív si vybudovat důvěru k učiteli. Tím, že viděla, že se zapojujeme i my, tak se ji hodně otevřel ten vztah vůči všemu, co teď paní učitelka otvírá. Určitě to pomáhá tomu třídnímu klimatu jako takovému. Přijde mi, že víc bere na vědomí děti, které přišly právě z jiné školky do tady té školy a už tam nedělá ty rozdíly jako předtím. Prostě bylo to její společenství holek, které znala a kluků a věřím tomu, že nebýt toho FASTu, tak se jim hůř zapojuje. My máme teda skvělou paní třídní učitelku, která nám pořád opakuje, že ona teď hlavně buduje kolektiv. Takže já si myslím, že je to hodně její zásluha.

Během projektu jsem poznala vychovatele, vyučující a pana ředitele z té lidské stránky, ne jenom z té profesní. Teď vím, že jsou lidští. Jsem klidnější, že je mé dítě v dobrých rukou. Bylo fajn poznat vyučující, paní vychovatelky, nebo i pana vychovatele z domova mládeže. Určitě to není špatný, že člověk pozná ty druhé lidi i jinak než po telefonu, nebo z třídních schůzek.

Tím, že to už bylo podruhé s mým druhým synem, tak už sem věděla, do čeho jdu. Bylo to pro mě hodně příjemné, hlavně u toho prvního běhu. Já jsem věděla, jak to jako funguje, jak jsou tam děti spokojené a co tam všechno dělají. Seznámila jsem se s učiteli a panem ředitelem. Bylo pro nás velmi příjemné. Člověk vidí otevřené prostředí, kde se děti vzdělávají a cítí se dobře. To bylo pro mě skvělé a po druhém běhu, se to jenom potvrdilo.

Tak já zas musím říct, že jsme měli dobrý vztah i předtím. To nebylo, že bychom měli špatný vztah. Právě mně manžel říkal, že co chci zlepšovat na vztahu, protože si myslí, že máme s dětmi pěkný vztah. Na druhou stranu, já si říkám, že když můžu něco vyzkoušet, co mě stojí fakt jenom čas, tak proč ne. Jestli se něco zlepšilo? Možná je syn ke mně víc upřímnější, protože jsme si tam řekli některý věci, na který při běžném domácím životě není čas.  Vztah se změnil v tom, že je mezi námi větší upřímnost, nebo že se mi může svěřit opravdu s více věcmi.

Já to mám s dcerou takové složitější, protože má pomíchané hemisféry a nemá fotogenickou paměť. Podívá se, něco vidí a její mozek si to nedokáže vyfotit, zpracovat. Takže mě to naučilo velkou trpělivost, protože ona potřebuje, aby člověk hned nevybuchnul, když jí něco nejde, protože je pomalejší a má krátkodobou paměť.

Tazatel: Jaké jsou Vaše nejsilnější rodičovské kompetence?

Markéta: Nejsilnější rodičovské kompetence… Myslím si, že to je péče o děti a laskavé vedení v jejich obtížích. Možná jsme se naučili zvládat emoce, procházet tím nějakým způsobem společně a myslím si, že i vztah ke vzdělání je mou silnou rodičovskou kompetencí. 

Tazatel: V čem byste chtěla své kompetence zlepšit?

Markéta: No, vlastně ve všem, protože pořád vidím, že člověk je nějakým způsobem kompetentní, ale pořád se učí, pořád nějakým způsobem roste ve všech oblastech.

Tazatel: Jaké rodičovské kompetence se Vám zlepšily? 

Lucie: Přemýšlím, naučila jsem se, jak víc dceři naslouchat. Jak měli tu bedýnku, já jsem byla totiž takový strašný člověk, že když něco dcera dělá nebo neposlouchá, ale třeba mi něco vysvětluje, tak já mám v sobě, že ji kolikrát nenechám domluvit a říkám si to svoje. Takže jsem se naučila jí lépe naslouchat. Nejdřív ji vyslechnout a pak jí říct svoje. 

● Haně dodal program FAST odvahu vyzkoušet pro své čtyři děti domácí vzdělávání.

Nemusím všechno nechávat na škole a čekat, co přijde a plnit příkazy a držet se tabulek. Můžu se i sama aktivně podílet na výuce a formě vzdělání dětí. Takže to mě určitě ovlivnilo. Rozhodli jsme se, že zkusíme domácí vzdělávání. Nebylo to jenom tím programem, už nad tím přemýšlím delší dobu, ale tak nějak jsem zjistila, jak to funguje a že v naší situaci to bude nejlepší, že to uděláme takto. Takže člověk nemusí být navázaný na školu a může být sám aktivnější a nenechat si diktovat, jak to má být, ale podívat se na ty možnosti, co má.