Vnímám jako potřebné, aby rodiny a školy nějak společně pracovaly a pořád se snažím hledat způsoby jak, jak ještě by to šlo, co by mohlo ještě fungovat. Tady ten projekt se mi právě jeví jako jedna z možností, která by mohla fungovat, že mají odzkoušené metody a přístupy, které prezentují jako přínosné. Tak si říkám, pojďme to vyzkoušet i u nás v České republice. Třeba to půjde taky, protože já nemám ráda, když někdo dopředu řekne: „Ale to nikdy nebude fungovat.” Tak to můžeme alespoň zkusit, pojďme to vyzkoušet.

Udělám maximum proto, abych dostál tomu, co jsem slíbil, aby to klapalo, aby to fungovalo. Takže pořád stojím o to, ať to dobře dopadne a ať se povede projekt dotáhnout. Nejen samotný projekt, ale ať se povede tu metodiku nějakým způsobem zavést a můžeme ji využívat, ať se může šířit dál. Nejde o to jen realizovat projekt, ale jde o to, aby program FAST mohl fungovat dlouhodobě a vedl k něčemu smysluplnému.

Tak potom školení jsem trošku změnil názor. Vlastně jsem neměl moc času jako většina lidí se na to připravit nebo se rozhodovat. My jsme na to kývli a moc jsem nevěděli na co. Takže jsem se to dozvěděl nejvíc cestou ve vlaku, kde jsem si pročítal ta skripta. Některé věci mi tam přišly moc americké nebo takové ne úplně slučitelné s naší kulturou. Ale pak mi to přišlo zajímavé,  ta základní myšlenka a ty principy, které asi fungují, že by mohly být fajn. No, když se to ještě trošku zadaptuje na to české prostředí, ale je to dlouhá cesta nebo prostě proces.

Já a FAST, já jsem angažovaný rodič, když jsem tady tuhle možnost viděla, tak mě to, nechci říct nadchlo, mě trvá dlouho, než se pro něco nadchnu, ale zase tím, že mě moje práce baví, tak já jsem se jako by dívala na to, jak bych to mohla využít pro další práci. Další věc je ta, že bych to využila právě jakoby v kontaktu se svým dítětem. Moje prvotní informace byla od syna, když mi přinesl brožuru, tak říkám, jo super, problém bude s ním, pokud se toho budu účastnit. On právě není ten angažovaný žák. Jako by moje první myšlenka byla ta, že to využiji při práci a druhá, že to využiji ve vztahu se svými dětmi.

Já vím, že by to asi mohlo nabourat spoustu předsudků, které mají rodiče zveční, že ta škola není až tak nepřátelské prostředí a může podpořit rodiny, které se někdy jeví jako problémové. Tyto rodiny jsou v té škole vítané a ty problémy často vznikají jen z toho nedorozumění, které se vždycky nějak vyjasní. Škola není tak odtažitá od života, že to opravdu může být něco, co pomáhá v celkové formaci osobnosti toho dítěte. Nejenom toho, že do sebe dá nějaké vědomosti, ale že ho to rozvine. Tak v tom, co je dobré, v čem mohou být jeho silné stránky a že to může třeba nějak minimalizovat to, co by mohlo být nějakým ohrožením, vyloučením. Opravdu tím, že se cítí zbytečný, protože nemá jenom perfektní známky, ale do teď neměl prostor ukázat, že je dobrý v něčem jiném.

Linda očekává, že projekt FAST poslouží ke stmelení kolektivu. Také, že si rodiče uvědomí, co třeba kdysi dělali a teď už třeba zase nedělají. Mohou se vrátit k něčemu, třeba si s dětmi hrát, víc si s nimi povídat. Takové ty věci, které člověk ví, ale mnohdy nevím z jakého důvodu, je přestane dělat. Někdy je rád, že zvládá svoje věci. Prostě v dnešní době si myslím, že je to trošku něco jiného, než aby to dítě bylo pořád u počítače a to je fajn. 

V rámci toho očekávání od projektu, jsem velmi zvědavý, jak se ten projekt vyvrbí třeba za pět, deset let. Jestli se to tu rozjede i v problémových školách nebo oblastech. To bude lepší pro ty rodinné vztahy. To by bylo úplně super. To si myslím, že se málokomu povedlo něco takového. Já sám pocházím z města, kde je velká početná část romského obyvatelstva. Měl jsem i spoustu kamarádů Romů a ty rodiny jsou na tom úplně někde jinde, ale je to i tím, že oni to mají jiné než my. Takže to je asi jediné, co bych k tomu dodal, nevím, co víc.

Asi by tam měl být větší prostor, aby ty děti měly právě možnost se o tom bavit, co je dobře nebo co je špatně, že to, co třeba prožívají, to co je štve, nebo naplňuje radostí je přirozené v rámci toho věku, že to pak budou i lépe zpracovávat. Bohužel se to děje ve strašně málo předmětech, nebo když se na to téma narazí v rámci nějakých problémů třeba ve třídě, tak na to není moc prostor a většinou se řekne, že je to nějaké téma do občanky a do nějaké výchovy ke zdraví, které jsou brány jako okrajové předměty. Současné školství dosud a já doufám, že se to třeba i tímhle změní, je věc opravdu postavená na tom, co musíme probrat a že nedává prostor s dětmi komunikovat opravdu o tom, co je trápí, o těch tématech, které by je mohly zajímat. Myslím si, že by to bylo daleko lepší. Pak by tu školu možná mohly vnímat jako daleko přátelštější prostředí, které v mnohdy oni v těch rodinách opravdu nemají. S nimi se o problémech nikdo nebaví, nemají prostře pro to prostor třeba i říct, co je trápí a naopak, jestli se dokážou třeba otevřít učiteli, třídní učitelce nebo i v tom kolektivu. Ten kolektiv zvlášť, když je menší, tak tím ti spolužáci žijí.

Myslím, že FAST má určitě potenciál nastartovat nějaké změny a posunout dál tu spolupráci, ten vztah rodičů a učitelů, nebo rodiny a školy. Ono se to tak i jmenuje jako Families and Schools Together, tak si myslím, že tenhle ten vztah, který je problematický, tak ten by to mohlo posunout někam dál. Potom další z těch deklarovaných cílů programu je zlepšení rodičovských kompetencí u těch účastnících se rodičů. Já když to vezmu, když si vzpomenu na svou vlastní zkušenost, tak nevím, do jaké míry to úplně zvedlo moje rodičovské kompetence, ale určitě o řadě věcí mě to přimělo zamyslet se a myslím, že to pro mě mělo pozitivní přínos.