Klárka
- Věk rodiče v době rozhovoru: 45 let
Klářinu rodinu tvoří manžel, syn s ADHD a dcerka. Zpočátku Klára na synovi nepozorovala žádné zvláštní obtíže. Syn měl nerovnoměrný vývoj, v něčem byl velmi napřed, například v chůzi, v něčem pozadu, například dlouho nosil pleny. Ve školce se vyjevila chlapcova agrese a nerespektování autorit. Psychiatr stanovil diagnózu ADHD. Klára na základě informací o ADHD dostala strach, že bude jejího syna diagnóza limitovat v dospělém životě. S medikací byla Klára u syna spokojená. Další druhy medikace měly nežádoucí účinky. Se školským systémem měla Klára ambivalentní zkušenost. Spokojená byla především se speciální školkou a školou. Za největší problém syna považuje Klárka to, že syn přičítá příčiny svých nesnází druhým. Unavuje ji, že musí synovi znovu a znovu vysvětlovat stejná pravidla chování. Kláře pomáhá zvládat synovo ADHD pedagogicko-psychologická poradna, rodinné terapie, širší rodina a čokoláda. Přála by si pro sebe podporu setkávání rodičů, kteří mají děti s ADHD, aby mohla sdílet a diskutovat zkušenosti.
Více o Kláře
Klára zpočátku u syna nepozorovala žádné zvláštní obtíže. Domnívá se, že to bylo zejména proto, že to bylo její první dítě a neměla srovnání s chováním a vývojem dítěte zdravého. Nicméně s nástupem do školky byla nepřehlédnutelná synova agresivita, napadání ostatních dětí, neposlouchání učitelů a nespaní v poobědové pauze. Po celou dobu měl také syn nerovnoměrný vývoj. Na jednu stranu velmi brzo chodil a mluvil, na druhou stranu byl nevyzpytatelný, pohybově nekoordinovaný v složitějších činnostech a musel poměrně dlouho nosit pleny.
Klára byla velmi spokojená s přístupem synovi školky. Pedagogové, dle jejího názoru, rozuměli potížím chlapce a dovedli s nimi zacházet. Školka Kláře doporučila, aby se synem navštívila pedagogicko-psychologickou poradnu. Z poradny byli vysláni k psychiatrovi, který stanovil diagnózu ADHD. Chlapci byl přidělen asistent. Klárce přišel asistent velmi vhod, zvláště v období, kdy byla přetížena péčí o syna a péčí o nově narozenou dcerku. Po stanovení diagnózy přepadl Kláru strach a smutek, protože se na internetu dozvěděla, že má mnoho dětí s ADHD v dospělosti potíže.
Když se syn blížil školnímu věku, doporučila pedagogicko-psychologická poradna nástup na speciální školu. Speciální škola, dle slov Kláry, synovi vyhovovala. Ve čtvrté třídě měl být chlapec v rámci inkluze přeřazen na normální školu. Kláru rozhněval ředitel základní školy, který se pokoušel inkluzi zabránit. Strašil Kláru negativními scénáři potenciálního synova školního selhání. Tato ředitelova domněnka se naštěstí nevyplnila a Klárčin syn si drží dobrý prospěch. S pedagogy měla Klára ambivalentní zkušenosti. Zažila učitelku, která syna verbálně ponižovala, ale také obětavou pedagožku, která s Klárou průběžně komunikovala a skvěle spolupracovala.
Klárka rovněž hovořila o synově medikaci. Ta pomohla snížit vnitřní napětí, agresivitu a zvýšil schopnost koncentrace. Tyto pozitivní účinky Klára s úlevou přivítala, zvláště při synově docházení do školky a při rodinných setkáních. Bohužel po nějakém čase začal chlapec ubližovat své sestře, objevily se také poruchy spánku a noční můry. Na spánkové poruchy začal syn užívat další medikaci. V průběhu času se dále objevila emoční labilita a úzkost. Zkoušeli tedy další léky.
Klárka zvládá synovo ADHD za pomoci pedagogicko-psychologické poradny, rodinné terapie a čokolády. Pomocí se stala rovněž širší rodina a to od momentu, kdy pochopila podstatu ADHD. Rodinu synovo ADHD naučilo pevně stanovenému režimu dne a vytříbilo schopnost rozlišovat mezi nepodstatnými a důležitými hodnotami.
Klára by si pro syna přála kroužky, které nejsou pouze o výkonu, soutěžení a umístění. Pro sebe by si přála podporu v setkávání s rodiči, které mají děti s ADHD. Chtěla by vzájemně sdílet a diskutovat zkušenosti. Ve škole by Klárka zavedla relaxační místnost s dozorem, kde by děti s ADHD mohly upustit nahromaděnou energii. Asistent pedagoga by měl být, dle Kláry, empatický, ale také silný, aby zvládl agresivní výbuchy dětí s ADHD.
Audio a video
