Jana (46 let), syn (16 let)
Prvních příznaků duševního onemocnění si Jana u svého syna povšimla při nástupu do mateřské školy (těžká adaptibilita na prostředí). Větší problémy začaly po nástupu na základní školu. Syn začal trpět úzkostnými stavy, které ho omezovaly v každodenních činnostech. Na základě psychiatrického vyšetření mu byla diagnostikována separační úzkostná porucha. V současné době se syn účastní intenzivní psychoterapie v kombinaci s lékovou terapií. Z běžné základní školy přešel na speciální, kde je spokojený.
Příběh Jany
Jana je maminkou chlapce, kterému byla diagnostikována separační úzkostná porucha. Přestože k určení diagnózy došlo až na základní škole, Jana tušila už dříve, že je u syna něco „špatně“ (obtížně si zvykal na prostředí a kolektiv mateřské školy). Na základní škole problémy prudce vzrostly a u syna se projevily těžké stavy úzkosti, které se projevovaly strachem ze školního prostředí, které ho dokázaly úplně ochromit.
Syn začal navštěvovat psychologa a psychiatra. Došlo i na hospitalizaci na dětské psychiatrii. Po skončení hospitalizace se Jana rozhodla pro změnu školního prostředí, což se později neukázalo jako dobré rozhodnutí, protože spolupráce se školou vázla, nerespektovali individuální vzdělávací plán a synovi nechtěli umožnit do výuky podporu asistenta-pedagoga. Poté, co přešel na speciální školu, se situace zklidnila. Syn je zde spokojený a dnes do školy dochází rád.
Synův zdravotní stav je dnes výrazně lepší. Pravidelně dochází na psychoterapie a užívá medikaci.
Ostatním rodičům dětí s podobnou diagnózou by Jana ráda vzkázala, aby zkusili pochopit své dítě a měli pevné nervy. Jana ze svojí zkušenosti ví, že každá bolest nakonec ustoupí lepším zítřkům. Okolí by vyzvala, aby nikdy nesoudili rodinu s dítětem s duševním onemocněním, ale spíše se pokusili projevit empatii. Na učitele by apelovala, aby se více zajímali o duševní poruchy u dětí a více se v této oblasti vzdělávali. Naopak si velmi váží těch, kteří jí byli po celou dobu podporou a nabídli pomocnou ruku.
Příspěvky