Pro Roberta bylo důležité, aby učitelé rozuměli projevům ADHD a jednali se synem individuálně.
Textová verze
P: Od tý doby jsme diskutovali, že mu ten studijní plán nedáme. Paní učitelka přesně věděla, o čem to je, co na něj platí a říkala nám: „Já vidím, že on začne bejt neklidnej, že sebou začne šít a já mu řeknu, běž se proběhnout.“ Normálně ho pustila a on si proběhl celou školu, vrátil se a ona věděla, že je v klidu a může pokračovat dál. Paní učitelka říkala: „Já ho zkouším jenom, když tu látku má 1. nebo 2. hodinu, zároveň se snažím ho zkoušet jenom, když je pondělí, úterý, středa, protože vod středy už je unavenej.“ To bylo bezvadný a když jsme se snažili domluvit s těma ostatníma učitelkama, tak už to byl problém, protože ve chvíli, kdy jich je víc a není to jedna, tak ta škola na to není zařízená, nebo minimálně, kam chodil, tak na to nejsou zařízený, aby někdo ty učitele takovýmhle způsobem směřoval, aby vůči němu přistupovali individuálním způsobem.
Další zkušenosti:
Syn Kláry se na běžnou základní školu dostal díky inkluzi.
Julie popisuje neústupnost v rozhodnutí paní ředitelky, když dostal syn dvojku z chování
Robert ve škole mohl vysvětlit, jak syn věci prožívá a čím je důležité se u něj zabývat.
Klára s učitelkou syna komunikovala přes email a deníček.
Petra byla ráda v telefonickém kontaktu s třídní učitelkou i asistentkou svého syna.
Robert si přál, aby s ním učitelé komunikovali nejen na třídních schůzkách.
Pro Roberta bylo důležité, aby učitelé rozuměli projevům ADHD a jednali se synem individuálně.
Eva vnímala, že diagnózu ADHD někteří učitelé nepřijímali.
Michaela potřebovala od učitelky vysvětlení, proč jí nefunguje spolupráce s jejími dětmi.
