Tím, že jsme s žáky nastoupili do školy souběžně, tak jsme také poznávali tu školu více a mohli se o tom více bavit a úplně chápu jejich pocity z nástupu do školy. Najednou nárůst povinností, očekávání a nároků, protože na mě v tu dobu byly kladeny úplně stejné, jenom trošku odlišné. Docela dobře jsem se do nich dokázala vcítit a mohli jsme to hezky sdílet. Měli jsme tam ještě dva pomocníky v mládežnické skupině, kteří byli již ve druhém ročníku a měli spoustu zkušeností s vyučujícími. V rámci našich setkání to mohli předávat těm mladším dětem, a ony to úplně nasávaly. Ale třeba na mě byla daná zpětná vazba, když jsme si to pak mezi sebou říkali na konci, že ve chvíli, kdy jsem tam s nimi přímo nebyla, tak že se ty děti otevřely více než v mojí přítomnosti. To mě trošku zamrzelo, ale úplně chápu a je to přirozené, že to tak měly. Měly prostor se sdílet i bez mé přítomnosti. Byla to sice chvilinka, ale asi to potřebovaly.

Jaký je váš vztah se zúčastněnými žáky po skončení programu FAST? 

Jindřich: Tak je to asi trošku otevřenější. Třeba když přijdou do té školy, tak je potkávám a poznáváme se, takže to je určitě přínos. Ale nebyl během FAST prostor, abychom se tam individuálně seznámili a vznikly tam silné vazby. Ale určitě není anonymní, a já si myslím, že pro ty děti to není takové anonymní prostředí.

Tazatel: Zkuste tenhle vztah po FASTu posoudit na stupnici od 1 do 10, kde 1 je nejhorší a 10 je nejlepší.

Jindřich: 8 asi.

Tazatel: A jaké si myslíte, že mají žáci mezi sebou vztahy?

Jindřich: Asi přátelské, nebo na mě tak působilo. Já se v té třídě nepohybuji, každá třída má jinou atmosféru, ale nepřišlo mi, že by tam byly nějaké problémy. Spolupracovali v pohodě, nezaznamenal jsem žádný konflikt.

V programu FAST je aktivita, kdy se ti rodiče sdílejí. Tam nemá pedagogický pracovník přístup, a to je to nejdůležitější, kde se ten pedagogický pracovník o rodinách může nejvíce dozvědět. Zrovna tam nemá přístup a v ten moment dělá pedagog hlídače dětí, případně já jako ředitel jsem byl v kuchyni, protože s těmi rodiči do skupin, ať už otcovských, nebo mateřských, jsem neměl přístup, a tím pádem jsem se stejně ty informace nedozvěděl. A když už jsem byl v rámci programu, tak jsem dělal s prominutím našeptávače, co a jak má ten rodič dělat v rámci čmáranic, v rámci hry, v rámci čehokoliv jiného. Ale v ten moment se o rodinách nic moc nedozvíte. Dozví se jen rodičovský průvodce, a v rámci té skupiny to zůstává uzavřeno. Na druhou stranu informace, které by se daly ve výchově dětí ve škole využít, tak je učitel neví. FAST nemá vliv na vzdělávací stránku školy a na tu výchovnou v podstatě také ne, protože k těm dětem a rodinám v moment sdílení a otevření učitel nemá přístup. Já chápu, proč to tak je, a neříkám, že to je špatně. 

Co mě přišlo velmi zajímavé, byl takový magický okamžik. Prostě jsem si říkala, že tohle je podle mě nesmírně přínosné: rodiče mohou sdílet mezi sebou, že rodičovství je těžké, a že občas uděláme chyby a pochybujeme o sobě. To mi přišlo velmi důležité a myslím si, že se o tom mezi sebou rodiče moc nebaví, nebo mají strach o tom mluvit i s kamarády. Mohli se ve FASTu mezi sebou bavit, že neví, co mají dělat, a že mohou být nejistí. To pro mě byl pohled na novou věc, kterou si myslím, že by česká společnost nebo rodiče dětí potřebovali. Někdy si myslím, že se hodně staráme o děti, ale možná zapomínáme, že i rodiče potřebují podporu a pochopení. 

Já si myslím, že kdyby to mělo mít opravdový význam pro nás jako učitele, měli bychom mít v rámci FASTu více možností a času, abychom si s rodiči jen tak popovídali a lépe se s nimi seznámili. To by nám velmi pomohlo v komunikaci i v rámci třídy, kdybychom se mezi sebou lépe znali. Pokud se potkáváme jen na třídních schůzkách, nemáme tolik možností se s nimi osobně seznámit. Tolik bych řekla k programu FAST.

Obecně vidím jako velký problém, když je ve třídě velký počet žáků. Mám teď štěstí, že učím třídu s pouze 15 žáky, ale vím, že moje kolegyně mají i 30 dětí najednou a jsou z toho vyčerpané. I já jsem to zažila. Také vidím slavnou inkluzi jako velký problém, zejména vzhledem k počtu dětí. Když máte v třídě několik dětí s různými vadami nebo problémy, je to velmi náročné.

Etický kodex. To si myslím celou dobu a tady se to trochu více potvrdilo. V sociálních službách je etický kodex, jak zacházet s klientem a máme zakázku a ve škole je taky zakázka, ve škole je zakázka naučit to dítě něčemu. A to je dané rámcově vzdělávacím programem. Nikde tam není, jak k dítěti přistupovat. Učitelé přesahují svoje kompetence a nedělají to vhodným způsobem, takže podle mě potřebují etický kodex, supervize, jako sůl, a povinné vzdělávání. I ty supervize by měly být povinné. I když je nechtějí, tak by je měli mít, protože je to náhled na práci. Myslí, si, že by to bylo pro ně velmi užitečné, že i když se jim něco nelíbí a vnesou to tam, tak ten supervizor by to měl umět zpracovat. Takže tohle si myslím, že jsou takové tři věci, co ti učitelé potřebují. A pak si myslím, že potřebují, aby s nimi ředitel mluvil a chválil je za jejich práci, protože ti lidé jsou velmi nedochválení.