Já jsem byla do toho projektu zařazena mým vedoucím z práce, jako komunitní pracovník, s tím, že jsem jela na školení velmi narychlo a pak jsem velmi rychle zapadla do toho procesu. Bylo to pro mě něco nového, něco, čemu jsem věřila, ale měla jsem tam otázky, jestli to může fungovat a jak to bude fungovat v našem českém školství. Já tam vnímám určité rozdíly ve vzdělávání mezi jinými státy a naší Českou republikou. Takže jsem si říkala, jak to bude fungovat. První běh byl hodně seznamovací, sloužil na to abychom se propojili jako tým a abychom dokázali uceleně pracovat s rodinami. Druhý běh byl pro mě méně náročný, i když byl hodně hektický a chaotický. Měla jsem pocit, že přebírám nějakou organizační úlohu, která nebyla v mé kompetenci. Třetí běh už byl dobrý, zase byl fajn. Takže jsem zúčastnila třech běhů.

Ze začátku mě oslovil pan ředitel s tím, jestli se chci zapojit do projektu, tak jsem souhlasila a snažila jsem se nastudovat materiály k projektu. Kolegové, kteří už byli v prvním bloku, říkali své zkušenosti. Takže jsem čerpala informace a byla jsem docela zmatená, ale těšila jsem se, co z toho bude. Když jsme měli to první setkání, tak jsem nevěděla, co od toho čekat a jak to bude probíhat. Řekla bych, že jsem byla ve stejném očekávání jako ti rodiče a studenti, kteří tam přišli. Když FAST proběhl poprvé, tak to bylo moc hezké setkání s rodiči a se studenty. A vlastně tím, že to byli prvňáci a já sem nastoupila od srpna do zaměstnání, tak to bylo pro nás nové a moc fajn. Poznala jsem skupinku prváků, se kterými budeme i nadále budovat vztah. Tak jsme pokračovali dál a můžu říct, že byť jsem ze začátku k tomu projektu byla lehce skeptická, tak na konci vidím výsledky. Myslím, že to stojí za to a doporučuji jít do toho. Je to prostor, kdy ty děcka nejsou v žádném cíleně organizovaném prostředí a mají čas sami na sebe a na to, zamyslet se nad otázkami, nad kterými běžně nepřemýšlí. Najednou se propojí se svou rodinou a školou zároveň. Myslím, že to je fajn i pro rodiče, protože mají nějakou zpětnou vazbu ze školního prostředí, protože v běžném chodu rodiče do školy zas tak nevidí. Mně přijde, že v projektu FAST se propojuje svět školy a svět rodiny. 

Tak já bych spíš mluvila o druhém běhu, protože už byl takový, že jsme věděli, do čeho jdeme. Bylo příjemné s těmi lidmi sedět. Užívali si to rodiče i děti. Ten první běh byl chaotický a byly tam děcka z různých věkových skupin, co se asi nesešlo. Ve druhém běhu už byli děti ze dvou tříd, a bylo vidět, že si vytvořili vazby i děti i rodiče mezi sebou.

Trochu mě to zklamalo, protože jsem si představovala, že to bude sloužit k tomu, abychom se lépe poznali s rodiči, kteří mají děti u nás ve škole. Ve výsledku jsem s těmi rodiči téměř nekomunikovala, nebo jsem je viděla jen minimálně. Na začátku jsem měla párkrát službu, kdy jsem měla promluvit s některým rodičem, ale nakonec jsem skončila v kuchyni, kde jsem umývala nádobí a vydávala jídlo až do konce večera. Tato služba mi byla pravidelně přidělena. V tomto smyslu to bylo zklamání, protože jsem neměla možnost se s rodiči blíže seznámit. Moje kolegyně měly jinou službu, například hlídali děti, ale ani tak se s rodiči nesblížily. Jestli mělo toto zapojení vést k tomu, abychom se více poznali a navázali pěkné vztahy, tak to prostě nefungovalo.

Ve všech třech bězích jsem dělala páté speciální setkání, které na mě vytvořilo určitý tlak. Šlo o tom, abych na půl hodiny přednášela, nebo vedla workshop na zvolené téma tak, aby to bylo zajímavé pro děti od čtyř do dvanácti let a taky pro jejich rodiče. Ve druhém běhu byli i ukrajinštví rodiče, takže se  moje přednáška simultánně překládala do ukrajinštiny. Vždycky sem se radila s primárním preventistou, aby mi to pomohl nastavit. Potřebovala jsem vybrat, co nejzákladnější informace, o kterých se můžeme bavit. Bylo to očekávání versus realita rodičů. Ve smyslu, že většinou si mysleli, že jim dám návod a já takhle nepracuji. Měli jsme například téma, jak řešit šikanu, tak já jim návod nedám, ale můžeme se bavit o nějakých emocích a o tom, jak spolu doma mluvit o těch věcech. Tato role mi umožnila vidět, že i na naší křesťanské škole jsou běžní rodiče s obavami, strachy a malými problémy, se kterými se musí vypořádat.

Moje náplň práce byla hlavně kolem přípravy. Připravovala jsem zázemí FASTu, hlídala jsem děti, pomáhala jsem s úklidem, vydávala jídlo, připravovala sem materiály pro jednotlivá setkání a nakupovala jsem dárky do tomboly. Prostě jsem si to oddřela. Neúčastnila jsem se ani skupin jako manželka ředitele, takže jsem tam byla jako účastník za školu.

Já jsem hlídala malé děti. Takže jsem celý program neviděla, ale celkově si myslím, že tam vládla taková hezká atmosféra. Třetí setkání bylo fajn a všichni jsme se už trošku znali. Byli jsme rádi, že jsme se viděli, popovídali jsme si, zahráli jsme si něco a najedli jsme se. To bylo hezké. Někdy to bylo náročnější, protože jsme tam měli hodně malých dětí. Bylo to náročné, protože některé z nich plakaly a musely jsme je dát zpět rodičům. Program pro děti a rodiče se většinou prodlužoval, takže jsme měli děti déle, než bylo původně plánováno. Někdy to bylo dobré, ale někdy toho bylo moc. Když to takhle zpětně hodnotím, tak je fajn, když potkávám rodiče a děti z FASTu, vím, o koho se jedná. Už jenom to, že se pozdravíme, usmějeme, víme, kdo jsme a občas se i pobavíme, je velký přínos pro mě jako pro učitele, že znám i rodiče a ne jenom jejich děti.

Tazatel: A bylo pro Vás ve FASTu něco náročného? 

Markéta: Určitě, minimálně ten první blok byl náročný, protože člověk si nebyl jistý, co dělá. Já mám takový senzor na to, když ta atmosféra není úplně ideální. Například, že si děti nejsou jisté a říkají si, co to tady hrajeme za hry. To bylo pro mě náročné, protože jsem musela s tímto vnitřně pracovat a neztratit motivaci pokračovat.

Tazatel: Jak to pokračovalo?

Markéta: V určitou chvíli se to zlomilo, já nevím. Bylo víc než osm základních setkání s rodiči. Dejme tomu, že třeba po půlce se to nějak přirozeně proměnilo a děti už to braly s větším nadšením.

Tazatel: A co ten druhý běh?

Markéta: No, ten byl mnohem klidnější a všichni jsme se tam těšili. Ani nevím, jestli bylo něco, co by to časově narušilo. Snažila jsem se to skloubit s přípravou na maturitu. Já už jsem byla ve čtvrťáku a nechtěla jsem se kvůli maturitě zříct programu FAST.

Druhé setkání bylo málo organizované. To mi vadilo, protože já nezvládám neorganizované věci. Měla jsem pocit, že to musím víc organizovat já, i když to nebyla moje role. To pro mě bylo náročné. Nevěděla jsem, jestli do toho třetího běhu FAST vůbec půjdu. Dala jsem si jasně stanovené hranice, za jakých podmínek tam půjdu a rozhodla jsem se, že se nenechám ovlivnit. Také bylo náročné postavit se před rodiny a prezentovat jim přednášku či workshop v pátém setkání. To byl pro mě tlak.

Tazatel: Z čeho čerpáte při práci s dětmi sílu a energii?

Světlana: Dbám na své strategie ohledně mého „well-being“, takže vykonávám činnosti mimo práci, které mi dodávají energii při práci s dětmi. Samozřejmě, když vidím, že se něco daří, nebo že pomáhám dítěti zlepšit jeho situaci, tak mě to těší. Když vidím, že nějaká moje intervence byla úspěšná a že dítěti je lépe, tak mi to dává zpětnou energii. Také, když rodič řekne, že se dítě posunulo, nebo se změnilo k lepšímu, to mi také dává smysl a dodává energii. Dále, když mám dobrý kolektiv, tak je to velmi fajn, z toho taky čerpám. Je dobré mít v pracovním prostředí lidi, se kterými se můžu sdílet a kteří mi mohou přinést nové pohledy.

Mně dává hodně energie zpětná vazba od žáků. Když třeba proběhne nějaká akce, nebo je učím několik hodin, snažím se jich ptát a využívat informace, které mi poskytnou jako zpětnou vazbu. Ta zpětná vazba mě motivuje dál, ať už je pozitivní, nebo negativní. Pokud je pozitivní, člověk se cítí pochválený a má chuť pokračovat dál. Pokud je negativní, dodává to podnět ke zlepšení, nebo posunutí se vpřed. Dále čerpám sílu z toho, když se podívám na žáky a vidím, jestli jsou šťastní, mají radost a usmívají se. Pokud zaznamenám, že jsou trochu zasmušilí, nebo něco není v pořádku, tak se snažím něco změnit, například prostředí nebo situaci.